Ještě jednou o smyslu teologie
(k článku ve Skleněném kostele O smysu teologie z 13. 8. 2004 www.sklenenykostel.net/clanek.php?idclanku=31 )
Jestliže se autor příspěvku ..... označil jako teologický laik, nazvala bych se ”laický (pre)teolog“ a adresovala bych mu následující text. (Jen by mne zajímaly ohlasy k upřesnění terminologie - nejsem si zcela jistá užitím slova ”aerobní“. Snad by o tom mohl někdo vydat nějakou publikaci.)
Deskripce partikulárního a kontingentního fargmentu nesmí být apropriována komplexní realitě. Emerguje exigence reflektování proporcionální korelace jednotlivých ”entit“ teologické spekulace. I v referovaném ”milieu“ existuje indispensabilní kvantita aproximací k objektu, který je personální? Nemá-li existovat ”teologie-pro-teologii“, postuluje se ”teologia cordis“, akcentující ”mysterium salutis“ v jeho christologicko-soteriologicko-eklesiologickém kontextu. Nelze akceptovat technologické inkorporativní konstrukce priorních singulárních pojmů abstrahované od existence Církve v její inkarnační realitě. Sakramentalita církevní entity ji činí transparentní pro Pneuma, pneumatologický aspekt však nesmí eliminovat racionální reflexi ”mysteriam fidei“. Neboť finální ”orto-praxis“ je v explicitní relaci k ”orto-doxii“. ”Historia magistra vitae“ nás jaksi učí, že bez ”aerobních“ (viz původní článek) spekulací bychom zřejmě již dávno postrádali trinitární aspekt naší konfese, o hypostatické unii či ”coincidentia oppositorum“ ani nemluvě. Neboť lidské ”ratio“ má neustálé tendence simplifikovat. Při hlubší introspekci teologických topik dohlédneme (nehledě na problém sekularizace), že i ”aerobní“ (zároveň i ”pneumatologické“ ? neboť každý teologický laik i laický (pre)teolog ví, že ”vzduch“ má mnohde etymologicky blízko k ”Duch“) jsou in fine k ”terrestrickým“ (dochází mi slovní zásoba?) maximálně proximatorní nehledě na kosmickou eschatologickou afinitu.
Jsem studentka teologie, moje vzdělání není ještě zdaleka ukončené. Zatím nejsem zocelená pravým světem teologickým, můj názor je čistě můj, který jsem si udělala v průběhů svých pětiletých studií a není podepřen ničím jiným, než mým uvažováním. Podpora v pravdě chabá. Jednoho jsem si ale všimla ? smysl teologie rozhodně není v broušení přesné terminologie. Řekněme, že je to jeden z jejích nutných projevů.
Teologie má vypracovanou metodu, dokonce i terminologii, má definovaný i ”předmět“ a to všechno proto, že zkrátka lidské uvažování si žádá jisté uspořádanosti. Ale toto všechno (včetně vzdušných spekulací o etymologickém původu slova sekularizace) jsou pouze prostředky k dosažení jiného, vyššího, troufám si říct dokonce nejvyššího cíle. Teologie, která chce být teologií jenom pro sebe samu, přestává být teologií - a čím se stává, ví jenom sám Bůh. Teologie má být reflexí prožívaného tajemství, do určité míry jeho ”objektivizací“, ačkoliv bezezbytku to rozhodně není možné. Musí racionálně (a rozum není zanedbatlená duševní mohutnost) zdůvodnit proč a čemu věřím. Protože člověk opravdu rád zjednodušuje. Právě důsledná teologická reflexe (když třeba definovala takový ”od života odtržený termín“ jako je hypostaze), brání pohodlnosti v zjednodušení, které by nakonec mohlo být osudové i pro duchovní praxi. Měla by se teologie soustřeďovat pouze na ”skutečné“ problémy lidí? Otázka je, co se tím vlastně chce říct. Některé problémy zdánlivě odtržené od života církve, které teologové řešili a řeší se nakonec ukazují pro správnou praxi i život věřících jako stěžejní. Dokonce i ony více či méně ”praštěné podněty“ typu ”Kristus vlastně vůbec nikdy neexistoval“ se v posledku staly východiskem k dalšímu propracování teologie - a k řešení mnoha praktických problémů skutečně přispěly. A ty co opravdu k ničemu nejsou? Bohu díky, Církev vede Duch Svatý, a to co není z Něj, zkrátka samo o sobě dlouhou životnost nemá.
A ještě krátkou úvahu na závěr. Teologie opravdu není technologie. Teolog, ačkoliv si osvojil určitou terminologii, která je nezbytná už prostě proto, aby věděl o čem mluví (ano, i to je v teologii někdy problém), není rozhodně dispenzován ? pardon ? oproštěn od povinnosti žít svůj život v maximálně prožívaném a láskyplném vztahu s Pánem. Jestli někdo chce přijmout Jeho kříž a dotýkat se nevyslovitelného tajemství prostřednictvím rozumově uchopitelných pojmů, musí si uvědomovat svoji naprostou nedostatečnost a přesažnost Boha, který se jako první zmocňuje toho, kdo o Něm přemýšlí. A nikdy nezaměnit prostředek a Cíl. A ještě něco. Teologie se opravdu nedá provozovat, aniž bychom přitom nevrůstali do Krista, který se dá dosáhnout jen v činné lásce k lidem, a to s Církví a v Církvi.
Pointa na závěr ? tohle všechno jsem se ? světe div se ? naučila od teologů (tedy skutečných teologů, tedy ani od teologických laiků, ani od ”(pre)teologů“). Protože ? další objev ? i to jsou jaksi lidé, kteří zápasí o Boha a svou lásku k němu, ať už se to projevuje mnohdy jakkoliv banálně (a to i v omezenosti pojmů).
Lumila Hudcová