Schopnost pokání je klíčová. Právě podle ní se pozná duchovní zdraví jednotlivce i systému. Proto jsem byl (právě jako katolík) tak nadšený kajícími činy současného papeže Jana Pavla II., který se velmi slavnostně - kdyby se nejednalo právě o pokání, řekl bych: až triumfálně - omluvil za někdejší - často neméně triumfální - zločiny církve. Proto je mi tak zatěžko ztotožnit se s těmi křesťany, kteří papeži jeho omluvy za hříchy církve nemohou a nemohou odpustit; i vedou je na čelném místě svého dlouhého, stále se prodlužujícího seznamu hříchů Jana Pavla II. - ten, jehož je Jan Pavel II. náměstkem na zemi, nechť jim odpustí...

Já jim nerozumím. K čemu tak velká ramena vůči tomuto sekularizovanému světu? Jednak podobné dělání ramen je to poslední, co od nás svět, jemuž máme svědčit, očekává, jednak je to prostě a obyčejně trapné. Na zdi mít kříž a jednat jako Kaifáš.

Není snad nikdo tak nešťastný, jako lidé, kteří si lžou svoji bezhříšnost a neomylnost. Je mi jich líto. Těch lidí, kteří třeba přiznají, že chybně udělali třísku, ale budou zuby nehty bránit a popírat hříchy veliké jak trám.

Nerozumím jim. Pokání cti netratí, hřích cti tratí. Dějiny církve (ale i dějiny lidstva) tvoří, řekl bych, ruku v ruce, především dva typy požehnaně působících lidí: andělsky nevinných duší a upřímně obrácených hříšníků....

Promiňte, možná vás to překvapí, ale vím to z vlastní zkušenosti: kát se je radost! Není snad na zemi větší štěstí, než odcházet od zpovědi s vědomím, že moje vina, která mne dusila, tím, jak jsem si v sobě dusil, je pryč. ”Zažil jsem opakovaně, že mladí lidé, když šli od zpovědi, poskakovali radostí,“ řekl jeden řeholní kněz. A církev, která učinila skutečné pokání, bude církví, která si radostně poskočí před Pánem.

Jestliže církev je semper reformanda, stále vyžadující změnu, je také stále poenitentiae digna, vždy hodna pokání a lítosti...

A také v tom je její nesmírná síla.

František Schildberger