Dvacet pět hodin, od 18. hodiny do 19. hodiny, na Moravě.

Byl pátek 15. června 2018 a já slavil jmeniny. Když jsem přijel ve tři domů, slavení se umocnilo. Syn udělal ústní zkoušku a v pondělí (18. června) převezme výuční list. Budeme mít v rodině „čistokrevného“ klempíře. Připít jsme nemohli, protože nás čekala cesta do nedalekého Holešova na posezení se snoubenci. A v koutku duše jsem se těšil, jak se hned v devět zakutám do postýlky a doplním spánkový deficit. 

Zazvonil telefon a další přání od milované sestřičky z Valach. Povídali jsme a Miruš se zeptala: „Víš, že dnes...?“ Nevěděl jsem. Mrknul jsem na hodiny, bylo malinko po šesté. „Drahuš, jeli bychom dnes večer…?“ Manželka po kraťounkém přemýšlení přikývla a já zahlédl v jejích očích šibalský záblesk.

Když jsme se rozloučili se čtrnácti mladými lidmi, kteří se připravují na svatbu, a přijeli domů, udělali kraťunkou přípravu a ve 22.30 hodin jsme vyrazili směr Bystřice pod Hostýnem, Svatý Hostýn. Manželka vystoupila u bystřického parkoviště, já vyjel na „kopec“, kde jsem zaparkoval auto a na koloběžce, se svítící čelovkou, sjel na parkoviště.

Pár minut před půlnocí vyšlo noční modlitební procesí s úmyslem bojovat za neschválení Istanbulské úmluvy. V čele nesl chlapec kříž, vedle něj byly neseny dvě hořící louče. Sochu Panny Marie si nosiči předávali. Na konci opět dva muži nesoucí louče a průvod uzavíralo doprovodné vozidlo. Šli jsme pomalu. Pomodlili jsme se tři růžence a vyslovovali specifikované prosby v návaznosti na hrozbu genderové ideologie zakomponované do Istanbulské úmluvy. O půl třetí začala v bazilice mše svatá. Když jsme před čtvrtou vycházeli z kostela, svítalo. O půl páté jsme zavírali očka.

Po půl jedenácté, v sobotu 16. června, jsme se protahovali do krásného letního dne.

 Kluci odjeli cvičit sokolskou skladbu do Uherského Brodu a my si užívali tichého, kouzelného rána.

Ve dvě odpoledne jsme odjeli na Velehrad, na pouť rodin našeho děkanátu. Při promluvě otec arcibiskup řekl: „Promiňte, že použiji to slovo, ale my, v naší zemi, jsme přežraní...“ Měl pravdu.

Po slavnosti jsme se před bazilikou potkali s přáteli. Po krátké poradě jsme zaparkovali v nedaleké Spytihněvi. V restauraci jsme si objednali vyhlášená grilovaná kolena. Bylo hrubo po 19. hodině, když jsem řekl obsluhujícímu mladému muži: „Ta kolena jsou stále stejná, vynikající, jsme téměř naprasklí. Promiňte, že to tak řeknu, ale jsme přežraní, před chvílí to řekl i náš arcibiskup na Velehradě...“ Obsluhující se usmál a řekl, ať přijedeme zase. Zbytek kolena, který nám zabalil, jsme dojedli v neděli s oběma syny. Hospodin vymyslel čtyřiadvacetihodinový interval, někdy je našlapaný. Bohudík. Boží láska nás zalévala mohutnými proudy dobra. S manželkou děkujeme za Církev, za vynález konvektomatu (na přípravu kolen) a za našeho jediného, pravého Boha.