Šli spolu do mírného kopce. Tatínek nesl klučinu v náručí, maminka tlačila kočárek. Mladí lidé kolem dvacítky. Krásný pár. Přitom stačilo málo, a tahle idyla by se prostě nekonala.

Začalo to totiž hodně špatně. O letní noci, v ústraní za místní sokolovnou. Muzika, spousta dobrého pití. Znali se jen od vidění. Tak nějak našel svůj počátek malý Emílek.

To děvče bylo mlaďoučké a trochu prostoduché.Takže nafouklé břicho vyhodnotil pan doktor až v šestnáctém týdnu. Emílek byl už tak starý, že se ho legálně zbavit nedalo. Navíc zdravý jako řípa a pan doktor se o nějaké pokoutní řešení díky Bohu nepokoušel.
Následovalo zděšení a pláč až na pokraj zoufalství.

„Ani to nezkoušej říct,“ křičel na vnuka praděd. „V naší rodině se eště nenašel chlap, kterej by se vo vlastního kluka nepostaral!“
Děda z té druhé strany dosedl ke stolu. „Tak to abych z té bývalé kotelny začal stavět pokojíček,“ řekl ztěžka, ale se sotva znatelným pohnutím v hlase. Večer už v hospodě zapíjel první vnouče. V dalších dnech tak učinil ještě několikrát!

Porod to nebyl jednoduchý, holka je jak „z kozy duch“. To už na pokojíčku pracoval otec s dědou ruku v ruce. „Mám samý holky, jó mužskej když pomůže, to je balada,“ pochvaloval si děda.

Po naší vesnici každý den s kočárkem hrdě korzují babička nebo Emílkovy tety. A na vítání občánků se sešly obě rodiny. Emílek, to je celý praděda z matčiny strany!

Nevím, zda ta idylka vydrží. Dnes, kdy v mezilidských vztazích není pevné prakticky nic. Ale Emílek dostal šanci! Díky prostotě a „požehnané“ nedbalosti vlastní maminky!