Už jenom půl roku roku – a bude jaro!
Už jenom půl roku, jenom šest měsíců a bude jaro. Pokud budeme živi a zdrávi. A pokud i u nás nevypukne válka, to nás pak jaro přestane vůbec zajímat. No, proč myslet hned na nejhorší.
Už jenom listopad, prosinec, leden, únor, březen a duben, ty všechny nějak přežijem – a bude jaro. Nebudem muset topit (a strachovat se, jestli nám nevypoví službu kotel), skončí věznění nohou v pouzdrech z umělé hmoty a budeme chodit v sandálech a po zahradě bosí a ráno nebudem přemýšlet, kolik vrstev oblečení na sebe navléct, protože bude stačit jedna, a i když bude pod mrakem, bude hezky, protože bude pořád hezky, protože bude jaro. A pak léto.
Zahrada se vrátí ke svému normálnímu účelu, s přáteli se zase posadíme venku, budeme si povídat, jen tak povídat a něco si k tomu vezmeme k jídlu – což by, teď, i když ještě nemrzne, doopravdy nešlo… A posadíme se na trávník.
Každý rok už od října, od listopadu se těším na jaro.
Já vím, jsou to trapné úvahy, co teď píšu – nikdo tak neuvažuje, každý bere zimu jako normální věc, nikoho nenapadne, aby si ke všemu trápení, které má, přidával ještě starost nad tím, že je zima. Pokud není nějaká přehnaná, je zima O. K. Prostě si zatopím, prostě se obleču.
Někdo má dokonce zimu rád (většinou kvůli zimním sportům). Já ne. Já půlku zimy pokaždé prostůňu s různými chřipkami a nachlazeními.
Já nevím. Nechci být přehnaný kverulant, ale uznejte, že zima není normální. Mám dokonce to teologické podezření, že zima – stejně tak jako přehnané vedro – je jedním z následků dědičného hříchu. Adam a Eva v ráji určitě nenosili palčáky, šály a čepice na uši.