Ta jabloň je jaksi navíc: stojí na úzkém pruhu trávy mezi dvěma silnicemi, jednou frekventovanou a druhou vedoucí do podnikového dvora; je křivá a nehezká, nemá košatou korunu, její větve se natahují do různých směrů a nikdo je neořezává. Mnohé jsou nalomené a suché. Nikdo se o ně nestará.

Vysadil ji tu někdo? Spíš ne. Vyrostla možná sama, z jadérka, které odhodil na zem kdosi, kdo snědl svačinu a zbavil se ohryzku.

Ale ta jabloň se na podzim celá obalí plody, teď, když opadaly, jsou pod ní celé závěje malých a zelených jablíček. Ale dobrých a sladkých (tak sladká jablka plodí jen staré stromy).

Jak vím, že jsou ta jablka sladká? Vzal jsem si jich několik, původně jenom ze soucitu, doma jsem je a snědl a chutnala mi.

Ale všechna ostatní tu shnijí, na jaře to, co z nich zbude, odklidí četa městské části.

Je mi té jabloně ukrutně líto. Je jako opuštěný člověk: jak se snaží, a k ničemu to není, jak přináší plody, a nikdo o ně nestojí, ani pohledem o ně nezavadí. (Jen když se některé jablko skutálí na chodník, první, kdo jde kolem, je odkopne zpátky.)

Ani zvířata si na nich nepochutnají, žádné lesní zvíře se nedostane sem, do průmyslové zóny.

Kdyby je aspoň někdo sebral a odvezl ke krmení! Třeba do zoologické zahrady. Ale i tam asi mají svoje ovoce a nepotřebují nic sbírat ze špinavé země.