Na malém prostranství před kapličkou je umístěný oltář.
Na kraji asfaltové cesty řada židlí, vlastně jen málo míst k sezení, jinak lidé na cestě stojí a pak si klekají při mši svaté přímo na asfalt. Prostředí jistě nebylo projektováno pro slavení mše svaté před kapličkou, je vůbec zázrak, že kapličku za bolševika nezbořili. A tak tu stojí uprostřed sídliště mezi dvanáctipatrovými paneláky a je moc dobře, že tady stojí.
Sedám si na schody u jednoho z blízkých paneláků. (Vedle mě sedí žena ve středních letech, chová se úplně vzorně, nezapomněla ani na podložku, aby neseděla přímo na schodě, vždy vstává a kleká – to trochu s obtížemi – všude, kde se má – ale když mi podává ruku při pozdravení pokoje, dívá se přes mě, jako by mě neviděla, snažím se zachytit její pohled a usmát se na ni, ale nemám šanci.)
V kázání kněz mluví o tom, že máme chválit Boha, a to především tím, jak žijeme; hlásejte evangelium svým životem, a když je třeba, i slovy.
U oltáře jsou čtyři prapory: Sokol Bohunice, Sokol Starý Lískovec, místní hasičská jednota a čtvrtý je prapor městské části Brno-Bohunice – ten nese sám starosta. Krásný moment je, když při proměňování všichni praporečníci skloní žerdi a prapory vzdávají hold Pánu Ježíši, který přichází.
Jinak obnova zapomenutých tradic tu, zdá se, moc nepokročila: u oltáře stojí tři, jen tři, lidé v krojích, dvě ženy (široké sukně, zástěra, na Slovácku by se myslím řeklo, že je to pracovní kroj) a jeden muž (má modrý kabátec s nápadnými knoflíky).
Počasí přálo. Shromáždění bylo naplněno zbožností, moc hezká slavnost to byla!