Vláda je na dovolené a já si na Zelném trhu pořád kupuju okurky, kvašené i čerstvé. Koná se okurková sezóna.
Kvašáky mohou být různé. Průmyslové, plovoucí v jakémsi chemickém nálevu, anebo vonící různými přísadami. Můj dědeček, jihomoravský vinař, si na kvašených okurkách zakládal. Nakládal je do pětilitrových lahví, kde nesměla chybět spousta různých ingrediencí, už si na ně žel na všechny nevzpomínám – a pokračovat v tradici tak nemohu, což je smutné. Vzpomínám si na čerstvý kopr, především čerstvý kopr, a žlutá hořčičná semínka, která ležela na dně pětilitrovky, na velký list vinné révy, který sklenici shora korunoval.Také rozdíl mezi čerstvými okurkami dovezenými na Zelný trh z pole a okurkami zatavenými v igelitu, jak je bystré kamiony dovážejí ze Španělska, je zásadní. Tamní obrovské haly, i na snímcích typicky průmyslové, produkují cosi, co chutná spíš jako piliny obarvené potravinářským barvivem, než jako přírodní zelenina...
Ploužím se pětatřicetistupňovými teplotami a kladu si otázku, otázku to ryze řečnickou, kam naše vyspělá civilizace spěje a dospěje...