Naprosto jsem podcenil Českou Lípu. Není to tak vykořeněné město jako Karviná, Sokolov anebo i Most. Čtvrté v řadě komunikačních dobrodružství Víta Rakušana se nekonalo ani zdaleka v tak vyhrocené konfrontační atmosféře, jak jsem už dopředu předpokládal podle tří předchozích; naopak, poprvé se podobalo skutečnému setkání s voliči.
Dokonce padl i dotaz, vytkl bych před závorku, jaký bych si v Karviné nedokázal představit, totiž proč nebyla zakázaná komunistická strana. Tehdy nebyla vůle komunisty zakázat, abychom nebyli jako oni, a také proto, že nikdo nepředpokládal, že komunisté se udrží ve sněmovně ještě déle než dvacet let, a dnes už je skutečně pozdě, mínil Rakušan. „Mně bylo v roce 1989 jedenáct let,“ připomněl – a mně zatrnulo: ale ano, je to tak, už nám vládnou i lidé, kteří rok 1989 vlastně nezažili! „Vzpomínám si, jak babička plakala, když po dvaceti letech opět v televizi viděla Alexandra Dubčeka,“ říkal ministr.
Jeden puncovaný bolševik byl ovšem v sále také, mluvil o všem možném a na závěr vyjmenoval ty nejhorší současné komunisty a pochválil je, jací jsou to vlastenci a zalitoval, že je škoda, že „nemají šanci“. „Mají šanci, konají se svobodné volby,“ kontroval Rakušan, „pokud Kateřina Konečná vyhraje volby, bude premiérkou.“
Všichni lidé v českolipském setkání Bez cenzury dříve než položili dotaz, řekli své jméno a ptali se až na výjimky slušně a věcně… Pozitivní atmosféra… Ministr sklidil i několikrát potlesk – někdy jen vlažný a sporadický, ale jindy opravdový a silný. Občas někdo řekl, že ho bude volit. Když se skupina zoufalců, drželi se až vzadu v sále, pokusila skandovat „demisi, demisi“, zhodnotil Vít Rakušan jejich výkon slovy, že v Karviné to bylo silnější…
Rakušan samozřejmě i v České Lípě čelil slovním útokům a provokacím, ale nesrovnatelně menším než v předchozích pořadech série Bez cenzury. Dva známí dezinformátoři (nebudu je jmenovat) působili, když nebyli mezi svými, jako skutečně duševně nemocní lidé – a jako takové je označil i další diskutující.
Uvědomil jsem si, že i v politice platí, jak silná zbraň je pravda: například (a bylo víc podobných momentů), když čelil dotazu na kauzu Dozimetr a obviněním ze zkorumpovanosti strany STAN, připomněl Vít Rakušan, že člen této strany je mezi obviněnými v kauze Dozimetr jen jeden, ze strany byl vyloučen a zatčen byl v době, kdy Vít Rakušan už byl ministrem vnitra… Vůbec – zakořeněnou představu, že ministr vnitra řídí a ovládá policii, Rakušan během podvečera opakovaně vyvracel.
Jedním z vrcholů bylo svědectví učitele, který učí i ukrajinské děti, děti ze zcela rozbombardovaných měst, takže když někdo říká „ať táhnou zpátky na Ukrajinu“, tyhle děti nemají kam; za každou hodinu učiteli poděkují – což české děti ani nenapadne...
Vít Rakušan podal naprosto úžasný rétorický a komunikační výkon – už ho moc chválím, měl bych s tím přestat, tak už jenom, že byl uvolněný a soustředěný – a ve správné míře i osobní: dozvěděl jsem se například, že má tři děti – a že jeho sedmasedmdesátiletý otec stále pracuje dva dny v týdnu jako lékař, „pořád mu to myslí a zkušeností má dost“. Ano, téma důchodů a mezigenerační solidarity bylo jedno z nejsilnějších a nejčastěji zastoupených – a řekl bych i nejbolavějších během celých více než dvou hodin. Ale vyzvat mladé lidi, také byli v sále, aby měli více dětí, to si ani Vít Rakušan nedovolil...
Sledoval jsem celé setkání v přímém přenosu na internetové stránce STAN – a v záznamu je tam přístupné i teď, takže je doporučuji. Třeba si po jeho shlédnutí uděláte úplně jiný obrázek, než já… Proč ne?