Je začátek února, ale Brno už má prázdniny, tak valíme do Nivnice k našim. Nebudete sa zlobit, když budu psat po našém, že? Došla súsedka na besedu a už sa leje slivovica. Suchý únor na Slovácku?! Blázníte, šak eště bude fašank a do začátku pústu daleko! Večery sem chodila venčit psa. Chudák, fúrt mosíme zastavovat, abych povykládala, jak sa mám, co dělám a tak podobně. Ide sa nám pěkně, protože Nivnica je na rovince. Sice v takovém dúlku ohraděném kapličkú na Húrce, kapličkú Najsvětější Trojice a Lipinama, ale dědina je na rovince. Dycky to bereme za humna a jednúc sme zašli aj dalej ke kříži. Tá černozem, co tam je! Požehnaný kraj!... Ke konci týdňa byla ségra pozvaná ke kamarádce na zabijačku a jela s ňú aj naša dcéra. Ona ráda vaří aj peče, tož sa jim zešla. Dojely večér se zamaštěnýma bundama, ale šťastné. Daly sme si ovarovice aj masa a druhý deň byla na oběd žebráčka a zelé a na večeřu jitrnice a tlačenka. Bude púst, mosíme sa připravit! V pátek o pravém poledni měl byt vyhlášený arcibiskup Olomúckej arcidiecéze. Nažhavili sme noťas s přímým přenosem, a jak padlo jméno Josef Nuzík, s mamkú sme řvaly radosťú, až sa zvířectvo dolekalo. Otec Nuzík byl našim farním knězem a byl opravdu skvělý – moudrý, pokorný a zbožný. Byl mně oporú v těžkej životní situaci, kdy sem po dvúch rokoch studia vyletěla z Lékařské fakulty. A nebyla sem jediná, koho držál a doprovázál. Když mlúvíl včíl v katedrále, byl stejný jak tehdá. Pořád moudrý, pokorný a zbožný. Ja, to sa mosí oslavit! A jak teprú budú slavit Straňané! Šak oni majú zitra fašank! Tož to nechcu vidět! Ti budú mrtví! To Vatikán nevychytál, vyhlásit arcibiskupa původem ze Strání deň před straňanským fašankem… V sobotu sme chtěli původně jet do Bystřice pod Lopeníkem podívat sa na bobkovníky, ale neé, jede sa „očekovat“ Strání. Je deň jak malovačka. Vjížďáme do dědiny, ale v hrázkách nikdo neleží. Pravda, ludé, co idú po chodníkoch, sa klátíja, ale pod kola nepadajú. Chtěli sme podpořit místní sklárny, tož rychlo do tej velikej, kerá na konci roku krachovala, ale kdosi ju naštěstí odkúpíl. Neco kúpíme tam a neco v menší sklárně u Ladislava Breznického. Dojeli sme tam a sklárna byla v obležení. Úžasná atmosféra! Všeci naťachmaní okolo pece, kde sa vyfukovalo, ale já sem sa šla dívat na fotky, keré visely na zdi. Poznávala sem tam známé tváře – Otmara Olivu, sochařa z Velehradu, kerý dělal aj pro Jana Pavla II., Luboša Nágla z Manželských setkání… V tú chvílu mňa kdosi oslovíl: „Poznáváte tam nekoho?“ Pan majitel sa se mňú dál do řeči. „Laďo, máš tu guláš, bež si to zest!“ zavolál naňho kdosi. Ale on sa nenechál vyvést z konceptu a pokračovál. Přerušila nás s omluvú jedná paní, co chtěla jakúsi bustu koňa. Ochotně s ňú začál komunikovat, aby jí vyhověl. Za chvílu sem mu poklepala na rameno, aby už šél na ten guláš, než mu zchládne, ale on né, že to mosí dořešit. To sú takové sladkohořké chvilky. Proč sladké, to je jasné. Hořké sú pro mňa proto, že takoví lidé v obchodoch v Brně nejsú. Tam sa komunikuje minimalisticky, lebo vůbec… Ale na Slovácku… Tak třeba když sem dávala v (Uherském) Brodě seřídit lyže. Stála tam fronta a majitel obcházál ludí a nabízál jím pro zkrácení a zpříjemnění kafé. Sedla sem si do kútečka a pozorovala to s konfrontací s Brnem mysleja si, že si mňa nevšimne. Ale chyba lávky. „Dáte si kávu?“ „Děkuju, né.“ „Tož Laté.“ „Né.“ „Kapučíno?“ „Né.“ „Prosímvás opravu né! Prosímvás, nedělajte mně to…“ „Co vám nemám dělat?“ „Já potom budu mět depku z Brna…“ Dialektologové na Slovácko jezdívajú rádi. Ludé si s něma ochotně povykládajú a eště jich pohostijá. Jak když sem studovala botaniku a byla se spolužákem sepisovat ruderální flóru (flóru okolí lidských sídel) v obci Suchá Loz. Fúrt nás nekdo zastavovál a vyptávál sa. „Najhorší“ to ale bylo na konci/začátku dědiny. „Co vy mladí, co tady děláte?“ „Sepisujem místní kytky.“ „Tady je to nijaké, to běžte tam do kopcú na orchideje.“ „No, já mám téma kytky tady v dědině.“ „Aha a hladní nejste?“ „Díky, né, před chvílú sme pojedli.“ „A na záchod nepotřebujete?“ „Né, včíl sme byli henkaj za keřem.“ „Tož slivovice vám naleju.“ „Né, díky, eště máme dost práce.“ „Tož třešní si poďte natrhat.“ To už sem nevydržala a tahla spolužáka na smyk k pánovi do humna. Vylézli sme na žebř, napásli sa třešní a potom zapadli k němu do kuchyně. Ponalévál nám slivovice, já sem vytahla nivnické olipy (bramborové placky) a zapíjali sme to sucholožskú slatinú. A vykládalo sa a vykládalo. Ja, na diplomku na Slovácku si mosíte naplánovat dvojnásobek času… Ale to sem už moc odbočila. Ze Strání sme jeli dom na oběd a za starým MNV v Nivnici učuli zpívat maškary. Zastavili sme, vylézli a šli si s něma zazpívat a zatancovat. To býl krásný deň! Jak v nebi!... Ale už je neděla, nebe sa zatahlo a začlo kyst. Jedeme směrem k Buchlovským horám a na přední sklo padajú kapky. Odjížďáme ze Země krále Miroslava do Půlnočního království. Tož zas nekdy…