Problematika lyžařských středisek, jejich obsazenosti a přirozené i umělé zasněženosti, patří teď k důležitým položkám zpravodajství. Sleduji to asi tak, jako sleduji zprávy o účasti českého vojenského kontingentu v Mauritánii: nějací moji spoluobčané pojedou do Mauritánie páchat tam výcvik místní armády; je to důležité, tomu rozumím (a schvaluji to), ale mě osobně se to netýká: nebudu ani cvičit, ani v Mauritánii cvičen. Od toho jsou tu jiní. Já nenosím vojenskou uniformu.
Stejně tak nepojedu na hory, nemaje lyže, ni boty, ni příslušné lyžařské vybavení.
Chápu, že s tímto postojem patřím k malé minoritě, chápu, že jezdit v zimě na hory je důležité, ale není to pro mě. Kdybych teď vyrazil někam do Krkonoš nebo do Jeseníků, nevím, co bych tam dělal; asi bych se posadil na nějaké teplé místo a četl si knížky. Naštěstí už mě jezdit do hor už nikdo nenutí jako v časech školní docházky. Absolvoval jsem bez zranění a bez nějaké velké ostudy dva povinné týdenní lyžařské pobyty, oba v Krkonoších, jeden v osmé třídě základní školy a druhý ve druhém ročníku gymnázia; vždy jsem patřil do nejhoršího družstva, když byla čtyři, tak do čtvrtého, a sjížděl jsem dolů z nějakého mírného svahu.
Červené lyže s nápisem FLASH (nevím, co je to za značku) stály pak ve sklepě ještě dlouho, než jsem je jednoho dne poslal do odpadu – ale ani na to si moc nevzpomínám, nebylo to žádné symbolické gesto, prostě překážely, nebyly k užitku.
A pokud jde o brusle, podotýkám ještě, tak ty jsem nikdy nevlastnil: žádný povinný bruslařský výcvik se nikdy nekonal.
Nejsem prostě disponován ke sportům, k těm zimním, a ani k těm letním. Kdyby se dalo propadnout z tělocviku, základní školní docházku bych patrně nikdy nedokončil.
Každý jsme jiný.