V našem městysi je umrtveno prakticky vše. Hostince, kulturní akce, dokonce je zrušena i většina plesů plánovaných v zimě. Úřad městyse má otevřeno jen v pondělí a ve středu, vždy pět hodin. Lidé, kteří přijdou mimo tuto dobu, se občas domáhají vstupu a nadávají naší paní účetní, že jim nechce vyhovět. Je to celé těžké!
Vnuk chodí do první třídy, paní učitelka je z přerušení výuky celá nešťastná.
Školka zatím běží, ale přibývá případů, takže je nejspíš otázkou času, kdy nějaká paní učitelka či dítko omarodí a také školka se zavře.
Včera jsem spolu s naším stavebním dozorem předával dvě stavby (chodník a prodloužení vodovodu).
Dnes ráno mi stavební dozor volal, že mu jako trenérovi volala maminka, že jeho svěřenec je pozitivní na covid 19. Takže právě nahlašuje všechny děti, které na tréninku byly (je to pětina všech dětí ze Senomat). On sám dostal ráno horečku. Takže včera mne Pán Bůh chránil, že jsem se rozhodl jet na předání staveb svým vlastním vozem a nesvezl se s ním, jak to obvykle dělám. To už bych byl na seznamu pro hygienu a pravděpodobně v karanténě. Na jednání venku se prý pravidla pro karanténu nevztahují.
To má sestra v karanténě je. Pracuje jako ošetřovatelka v domově pro nemocné s Alzheimerovou chorobou a minulý týden pacienty ošetřovala pedikérka, která následně onemocněla. Sestra s ní byla na obědě. Víc než o sebe se ovšem bojí o klienty!
Zemřel mi kamarád, nebylo mu ještě šedesát. Rakovina, se kterou se dva roky rval, ho postupně ničila. Před smrtí u něho byl šest hodin františkánský kněz. Modlili se spolu s ním a s manželkou. Kamarád se těšil do nebe! Nejen kvůli nemoci a útrapám. Prostě těšil! Chtěl bych to mít jednou stejně!
Vnuk Matýsek, prvňák, mi předevčírem řekl: „Dědo, žádnej mrtvej nikdy z hrobu nevylez! Jenom Ježíšek!“

(Autor je starosta městyse Senomaty ve Středočeském kraji.)