Pamatuji si to jako dnes. Ty adventní dny, kdy jsem chodil i o víkendech na brigády, kdy ve škole padala jedna písemka nebo zkouška za druhou. Mnohdy jsem se učil do 2 do rána a po 3 hodinách spánku zase. Kluci ministranti, které jsem měl na starosti, chtěli nějakou vánoční akci. V kostele se zdobily vánoční stromy. V ty dny jsem neměl nakoupené žádné dárky, nevěděl jsem, co komu koupit. A tak jsem až 23. prosince jezdíval do Vaňkovky, bloumal obchody, prodíral se mezi lidmi a sledoval všechny úžasné slevy. Mezi hlášeními o tom, jaké nám nová medová šunka udělá ty pravé Vánoce, hrály koledy. Ale nehodilo se to. Věčné světlo jedoucí nonstop mi v očích pálilo, takže jsem vzal první věc, na kterou jsem narazil, a rychle utekl. Všechny domácí práce udělali rodiče. Po posledních přípravách v kostele jsem hladový dorazil domů, už se smažil kapr. S ničím jsem doma opět nestihl pomoct. 

Dnes je situace jiná. Zase jsem se vrátil do dětských let, kdy prosinec trval strašně dlouho a já se doma motal rodičům pod nohama. A tak jsem letos začal péct cukroví. Najednou se mi vybavily všechny finty, které mě naučili rodiče. A šlo to. Večer jsem si vzal Písmo a poslechl si adventní písně. A zase na Mikuláše jsem sledoval potemnělou ulici a nasával tajemnou atmosféru tohoto svátku. A pak jsem si vzpomněl na Svatou rodinu, jak na ně dýchal býk a oslík. Nyní jsem mohl pozorovat svá domácí zvířata (rybičky a morčata). Jejich radost ze života, jejich náklonnost k člověku. Když taťka vyčistil akvárium, rybičky před námi předváděly akrobatické kousky. Nakonec se dva čichavci opatrně žďuchali a začali hrát jakousi hru. Morčata spokojeně ležela a pak přišla k sobě a jedno druhému začalo čistit srst. Ano, to mohl být ráj.

Někde jsem četl, že mnoho svatých bylo v harmonii se zvířaty, kterých nyní tolik ubývá. Že kdo žil opravdu svatý život, vracel se do ráje a polní zvěř nebojácně přicházela k světci. A tak svatý Jiljí zachránil laň před lovci. A svatý Martin de Porres domluvil myším, aby neškodily, a pak jim nosil z kláštera jídlo. A svatý František kázal ptákům a ti ho poslouchali. Boží stvoření se ukázalo ve své původní nádheře.
Jak je nyní všechno naopak. Řeky jsou otrávené (v Písmu pramen prýštící pod prahem chrámu všechno oživoval). Zvířata neuvěřitelnou rychlostí mizí (Noe je zachraňoval). Národy z Asie vybíjejí mnoho vzácných druhů jenom kvůli pověrám.

A my? Máme příklad betlémského chléva, máme Laudato si´. Máme papeže Františka. Kéž by se v tyto sváteční dny vrátila alespoň mezi křesťany prvotní sounáležitost s našimi nejmenšími bratry. A samozřejmě i s lidmi. Lze jim pomoct, třeba snad jen modlitbou. A hlavně nyní, aspoň já, když nejsem zavalen prací jako jindy, nyní můžu pozorovat prostou stáj, ten kousek ráje mezi vraždícím Herodesem. A možná mi nezavřeli jesličky na Vranově u Brna, kam jsem jako dítě vždycky chodíval, tamní klášter paulánů skýtá jedny mimořádně krásné. Pro nás, co nejsme svatí, je to nahlédnutí alespoň na krátko do svatosti Svaté rodiny. A patří tam i ten osel.