Spirála hamižnosti – tak jsem si pro sebe nazval chování skupiny našich lokálních oligarchů. Nedělám si však iluze, stejná je situace v celé republice. Končící ministr zdravotnictví by mohl sloužit za příklad.
Od roku 2013, ve kterém se česká ekonomika začala definitivně vzpamatovávat ze světové hospodářské krize, v našem venkovském, Praze poměrně vzdáleném regionu, plynule rostly ceny nemovitostí i služeb. V roce 2019 nabral růst na dynamice a celý rok 2020 i počátek roku 2021 se proměnily v cenovou smršť. Závratně rostou především ceny stavebních pozemků a městských bytů, v těsném závěsu jsou stavby samotné, razantně zdražuje i zemědělská půda.
Velký podíl na tom, vedle objektivních příčin, mají někteří bohatí lidé, kteří stavby i pozemky skupují výhradně ze spekulativních důvodů. Koupit, pronajímat, vydělávat, draze prodat. A z výdělku nakupovat další nemovitosti.
Lidé s běžnými, průměrnými příjmy tak na vlastní bydlení stěží dosáhnou. A když, tak za cenu neúměrného zadlužení, jehož vyústěním může být platební neschopnost a dražba majetku. A hádejte dvakrát, kdo má ty dražby nejlépe „obšlápnuté?“
Kvůli nedostatku bytů rostou nájmy, jejichž výše neodpovídá nákladům pronajímatele ani rozumné míře zisku. Šroubují se ceny nájmů zemědělských pozemků, a to dříve nebo později povede k růstu cen potravin. Něco podobného se pravděpodobně odehrává i v obchodu s finančními deriváty, podíly ve firmách a podobně, ale tam odborně dohlédnou jen ti znalejší.
Zatím je to tak, že nemnozí chtějí a mají stále víc, ale velká většina si také nežije špatně. Takže sociální pnutí je únosné. Nebude to trvat věčně! Třeba i díky současné epidemické krizi.
Co se stane, až „masy“ zchudnou? Je to pořád stejné. Lidská pýcha, hrabivost, závist i naivita, to jsou dějinné konstanty. Přesně, jak píše král Šalamoun v knize Kazatel: „Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem“ (K 1,9).
A tak přijde nový Jánošík, dobrodinec a osvoboditel, zdvihne pěst a s hesly odpovídajícími době, typu: „půdu těm, kdo na ní hospodaří, všechnu moc lidu, každému podle jeho potřeb“ převede pohyb po oné výše zmíněné spirále do opačného směru.
Bude to nějaký čas trvat, bude to vypadat jinak, než naprosto stejný děj v minulém století. Nebude to už vůdce komunistické strany, ale nějaký populista nebo progresivní bukanýr. Ale přijde to tak jistě, jako že po létě přichází podzim.
Nějaký čas se ta do Nebe volající nerovnost bude uhlazovat manipulací a ohlupováním. Až to nebude stačit, nastoupí mocenský aparát. A pak to rupne! Ona tři procenta hamižníků se budou třást, aby kromě ztráty majetku nevisela na kandelábrech. S nimi to odnesou i filantropičtí a slušní bohatí lidé. Takových dvacet procent populace bude vědět, že se tou revolucí vše leda zhorší, ale tu hamižnost nebudou moci dosti dobře popřít a už vůbec nebudou schopni čelit nadšení a pocitu zadostiučinění oněch „dolních“ téměř osmdesáti procent. Pak přijde doba temna, deziluze a pomalého střízlivění následovaná dalším pokusem o spravedlivější společnost.
Proč se to, pro všechno na světě, nikdy nepovede?
Protože člověk je sice nejschopnější bytost, která po světě kdy chodila, ale přesto bytost nedokonalá a hříšná. Protože všechny řeči o kulturním a společenské pokroku jsou platné velmi podmíněně, to vše jsou jen tenoučké slupky, skrze které se ta pravá podstata v kterékoli době snadno prodere na povrch.
Zajisté se na svět narodili a stále rodí lidé, kteří byli a jsou díky vzdělávacímu a výchovnému úsilí svých předků, díky svému přičinění, a především díky neviditelné Boží milosti laskaví, moudří a prozíraví, a kteří doslova prozařují své okolí a občas prosadí veliké věci. Ale takový není nikdy celek. Naopak!
Ideálním svět prostě nikdy nebude. A celkem pěkně je to vystiženo ve smutném, ale povedeném vtipu, kterým bych svou veskrze chmurnou úvahu zakončil:
Těsně po válce přijde stařičká babička na úřad, pohlédne na úředníka, srazí paty, vztyčí pravici a hlasitě vykřikne: „Sieg heil!“
„Babičko, kdybyste nebyla tak stará, nechám vás zavřít až zčernáte! To jste si asi nějak spletla dobu, ne!?“
„Dobu možná synáčku, dobu možná. Ale tebe určitě ne!“