Není to dlouho, co jsme zažili poslední vlnu projevů obdivu k záchraně 669 židovských dětí z předválečného Československa. Politici se předháněli ve vyjádřeních k úmrtí stošestiletého Sira Nicolase Wintona. Odvážné počínání tohoto muže našlo odezvu u stovek rodin jeho krajanů na vzdálených Britských ostrovech, které se po dalších pět let o děti obětavě staraly.
Nelze zapomenout, jak se naši představitelé předháněli v udílení nejvyšších vyznamenání a v předkládání dalších návrhů na ocenění včetně návrhu na udělení Nobelovy ceny. Ze stejných úst, ze kterých zaznívaly oslavné ódy na bezprecedentní vzor moderní humanity, jsme v téže době slyšeli varování před nebezpečím, které pro nás představují uprchlíci a cizinci vůbec. Veřejná média, která odvysílala hodiny pořadů o zachráněných dětech a Siru Nicolasovi, nenašla odvahu objevit takového představitele politického a veřejného života, který by u nás chtěl uplatnit přístup pana Wintona při řešení dnešní uprchlické krize.
Jednoho napadne, jestli jsou Češi jako národ takovými pokrytci a populisty anebo strach pomoci těm, kteří to ve válečných oblastech na samých hranicích Evropy opravdu potřebují, je jen projevem obyčejné zbabělosti.
Každopádně, až budeme zase někoho chválit vzletnými slovy, podívejme se do zrcadla, zda v něm nespatříme místního hospodského chvástala z předměstského lokálu nižší cenové kategorie. Skutečná ocenění, zejména staré tituly, mají cenu pouze proto, že jsou zaslouženy činy, nikoliv slovy, která nikoho nezavazují, aby podle nich jednal.