Česká média už dávno neplní svoji nezastupitelnou úlohu, kterou mají v demokratické společnosti, totiž být stálou kontrolou moci – a nemusí se hned mluvit o hlídacím psu demokracie. Média totiž nemusí ani nic moc zvláštního dělat, účinně kontrolují moc už jenom tím, že o ní informují: ovšem dobře, pravdivě a komplexně informují.
Deka, do které chce ministr financí Andrej Babiš zabalit český státní rozpočet, je příliš krátká: není snadné zakrýt s ní ramena i nohy, tedy na jedné straně zvyšovat výdaje na chod státu, dělat populární a jistě leckdy i velmi potřebná, leč drahá gesta, zvyšovat platy a (některé) dávky – a současně chtít před blížícími se volbami vykázat splnění slibů o snížení státního dluhu. Babiš proto hledá, přímo po koutech vyškrabává, všechny možnosti zvyšování státních příjmů. Nejen elektronická evidence tržeb a boj proti karuselovým firmám, o tom se píše, ale také leccos, o čem se už tolik nepíše, příkladem budiž snaha prodloužit takzvanou solidární daňovou přirážku k vysokým příjmům, kterou coby přechodné opatření za krize zavedla Nečasova vláda na pouhé tři roky, nebo nápad podřídit zdravotní pojišťovny pod státní rozpočet – což oboje bylo na pořadu jednání Poslanecké sněmovny minulé úterý (19. ledna 2016) a nakonec to prošlo do druhého čtení.
Zejména debata o zdravotních pojišťovnách byla velmi poučná.
Místopředseda vlády a ministr financí celou věc představil v podstatě jako státní servis vůči zdravotním pojišťovnám: zatím máte účty u komerčních bank, když převedete svou volnou likviditu (a tu samozřejmě každá zdravotní pojišťovna musí držet v nemalé výši) do České národní banky, ušetříte, protože ČNB si neúčtuje bankovní poplatky, jedinou nevýhodou pro vás bude, že ČNB nekoná vánoční večírky a nedá vašim ředitelům k Novému roku láhev šampaňského.
Tady si člověk uvědomil, jak důležitá je parlamentní demokracie, jak důležité je, že ještě máme ve sněmovně opoziční strany (a komunisté to nejsou!), že, jak si na to už před časem právě Andrej Babiš hořce stěžoval, opoziční poslanci diskutují, zdržují a komplikují vládě uskutečňování jejích skvělých myšlenek...
Debata o plánované nové povinnosti zdravotních pojišťoven byla vůbec docela dramatická; musela strhnout i detailně neinformovaného a ekonomicky nevzdělaného posluchače (jakým jsem třeba já): postupně v ní opoziční řečníci (Zbyněk Stanjura, Michal Kučera, Vladislav Vilímec a další) poukatzovali na okolnosti, které se Babiš pokoušel jen tak lehce přejít a ani se o nich nezmínit – přitom jsou podstatné. Je-li to pro zdravotní pojišťovny tak výhodné, proč jim chce ministerstvo převod účtů do ČNB nařídit zákonem, a ne jim to pouze otevřít jako možnost? A čím to je, že obce, které možnost vést své účty u ČNB mají už dávno, tuto „výhodu“ nevyužívají? Je vůbec úkolem státu vstupovat na bankovní trh a konkurovat komerčním bankám?
„Já jsem říkal, že budu řídit stát jako firmu – tak to dělám. Nabízíme lepší podmínky, tak to dělám,“ kontroval Babiš. Aniž ovšem odpověděl na věcné námitky. Zato připomněl, že finanční operace jeho ministerstva přinášejí do státní pokladny vzrůstající zisk v řádu několik set milionů korun ročně (tak každá koruna dobrá, napadne člověka, nějak se ta deka natáhnout musí...). „Že ten stát taky vydělává,“ pravil Babiš, „že to není jenom dojná kráva, kterou každej podojí.“ Co to slyším? To se mi až zatmělo před očima! Pokud bych si snad ještě myslel (ale to už si nemyslím), že Andrej Babiš je v zásadě slušný člověk, teď by mě to přešlo! Kdo to tady, u všech všudy, od řečnického pultu v Poslanecké sněmovně, brojí proti dojení státu? Naštěstí ještě máme opozici, a tak to Babiš přece jen schytal: bylo mu připomenuto, že právě on a jeho Agrofert jsou největším příjemcem dotací od státu... Ale kdyby mohl tento člověk vládnout bez parlamentního „zdržování“, kde bychom brzy byli???
Ale to ještě není ani zdaleka všechno. Opoziční řečníci poukázali na čertovo kopýtko ukryté v návrhu: umožnil by státu stanovovat termín a rozsah výplaty hotovosti pojišťovnám! Jistě existuje model jednotného státního zdravotního pojištění, který funguje třeba ve Spojeném království nebo v severských zemích – a vláda by mohla otevřít diskusi o jeho zavedení i u nás, občas takové návrhy zaznívají, ale je nepřijatelné, aby se pokoutně snažila dostat ke správě peněz, jež sice z nemalé části pocházejí i ze státního rozpočtu – ale státní peníze to u nás nejsou... Reagoval snad Babiš na tyto vážné námitky? Ani slovem. Zato hýřil frázemi, které připomínaly dobu před třiceti lety, mluvil o „penězích nás všech“ (tedy právě tak jeho jako každého bezdomovce, že), volal: „my jsme tu pro lidi“ a „nám všem to pomůže“. Dělalo se mi z něj nevolno.
Naštěstí ještě máme volby, při nichž můžeme vládě říci své Ne; pokud se ovšem vůbec zajímáme o veřejné dění.
Pokud vůbec máme možnost se o ně zajímat.