Toto zamyšlení přinášíme v souvislosti s prvním udělením prezidentské milosti prezidentem Milošem Zemanem.

Právní řád, zákony jsou abstraktní soubory, jen vnější rámcové předpisy, pojmová struktura, jíž se poměřuje realita, prázdná forma, která se skutečností teprve naplňuje. Protože je abstraktní, zjednodušující a odmýšlející detaily, nemůže obsáhnout skutečnost celou, ve vší její rozmanitosti. Ty skutečnosti, které právo neupravuje, jsou řešeny konkrétními výroky soudů na základě tendence zákona, ducha zákona, smyslu zákona, úmyslu zákonodárců při úpravě té které dané oblasti. Tyto tzv. precedenty se pak stávají součástí práva pro právní úpravu skutečností, jež zákon sám neupravuje.

Takové je i fungování prezidentské milosti. Její smysl je v tom, že nastupuje tam, kde jsou zákony nedostačivé. Může se tak přihlédnout k okolnostem, k nimž zákon sám nepřihlíží. Není projevem nějaké absolutistické moci prezidenta, nýbrž důležitým nástrojem, jak korigovat ono Padni, komu padni, podle konkrétní situace, v níž je striktní uplatnění zákona nespravedlivé. Je cestou, jak dosáhnout spravedlnosti i v případech, kdy to zákon sám neumožňuje.

Prezidentská milost tedy není instituce zbytečná či nadbytečná, respektive přežilá, nýbrž nanejvýš důležitá a aktuální. Je to nástroj, kterým se opravuje a retušuje fungování abstraktního právního systému podle konkrétní, právem neupravené a neupravitelné situace. Je poslední instancí, v níž ještě můžeme ve jménu spravedlnosti zasáhnout tam, kde není uplatnění zákona úplně spravedlivé.