Když rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek na studentské demonstraci loni v Praze na Albertově mluvil o tom, že my Češi jsme plebejský národ, vyvolalo to u mnoha lidí negativní reakci; ale je to pravda. A Mikuláš Bek mluvil i o tom, že existuje plebejství důstojné – a to druhé (čímž, mezi řádky, samozřejmě, narážel na nynějšího prezidenta republiky); a v tom měl pravdu dvojnásob.

Jedním z (ostatně mnoha) typických projevů tohoto plebejství je známá skutečnost, že u nás se všechno vykecá.

Marná sláva, je pro nás krajně nepříjemné si to přiznat – ale skutečnost nás (i) v tomto bodu dohání: chováme se opravdu jako národ lokajů a služek. Lokaj zároveň závidí i nenávidí a současně se pánovi vtírá. Posmívá se mu, ale chce se – často dost trapným způsobem – pánovi podobat. Ale ze všeho nejvíc lokaje potěší, může-li svému pánovi tak trochu uškodit... Necítí za nic zodpovědnost (odpovědnost nenese plebejec, ten si jen říká: ať se starají patriciové, ať se starají bohatí). Ale když má možnost něčeho si kousek ulomit, přihrát do vlastní kapsy, samozřejmě nevidí důvod, proč to neudělat, bez ohledu na následky. Ten plebejcův malý, ušmudlaný zisk na účet patriciů – a tím se dostávám k současné debatě o únicích důvěrných informací z nejvyšších míst – nemusí být jen materiální povahy: může to být i drb; vtip, posměch – ale i důležitá důvěrná informace; tou se lokaj dostává jaksi na úroveň svého pána. Má pocit, že je v tu chvíli stejně důležitý a mocný.

Když něco ví, co jiní nevědí, co by se plebejec nepochlubil, že to ví – zodpovědnost a pomyšlení na následky není něco, co mělo v jeho myšlení jakékoliv místo. A když to neřekne naplno, tak aspoň naznačí, že ví víc, třeba opraví přesnou sumu (toto je možná ještě sladší než říct něco naplno). Kdo má mentalitu plebejce, zůstává plebejcem i ve vládě, i na na nejvyšším místě v republice. Když se má postavit ke své chybě čelem jako dospělý, vykrucuje se. Plebejec těžko může být spolehlivým spojencem patriciů. S plebejcem je těžké jednat jako rovný s rovným.