Už ten rozhlásek měnit nebudu: napsal jsem, když jsem rýmoval o otřesném případě na Třebešíně v Praze-Malešicích, že studenti střední průmyslové školy týrali učitelku „celé týdny“, ale, jak jsem se mezitím dozvěděl, její trápení trvalo o hodně déle: zhruba půl roku. A v MF Dnes byl mezitím publikován další, už patnáct let starý, případ ze stejné školy, kdy se vychovatelka rovněž zhroutila po šikaně svých žáků – ale naštěstí se uzdravila a přežila... Podstatné je ovšem ještě cosi jiného: tehdejší vedení třebešínské školy na její oznámení šikany reagovalo tak, že pedagožku vyhodilo z práce (pak se soudila, soud vyhrála a škola jí musela doplatit rozdíl ve mzdě...). Je známá zkušenost, že šikana má tendenci zahnízdit se v nějakém prostředí, zažrat se tam a trvat, není-li vykořeněna, po celé generace...
Pštrosí politika současného ředitele školy má tedy tradici. Vůbec: fascinuje mě, že tři studenti dostali jako trest kromě trojek z chování podmínečné vyloučení ze školy, ale když se nyní volá po přísnějším trestu, ředitel už se bojí a hlásí, že vylučovat prý může jen magistrát jakožto zřizovatel školy... To sice není pravda, ale už sám tento „argument“ o něčem svědčí o novém českém Absurdistánu. Dovedete si představit soud, který by měl pravomoc odsoudit někoho k podmínečnému trestu, ale když se odsouzený znovu proviní, už ne k trestu „natvrdo“? Nevím, ale vše mi nasvědčuje, že provinilci jsou z prominentních rodin, které si ředitel nechce znepřátelit, kterých se bojí – tedy nejen šikana učitelky, ale i svého druhu šikana ředitele... A snad i ministryně školství, která v rozporu s fakty veřejně tvrdí, že případ na Třebešíně byl ojedinělý (a jako doklad rozměru šikany ve školství uvádí jakýsi průzkum, kde údaje sdělují samy školy: kdo bude sám na sebe žalovat, prosím vás, paní ministryně?).
Já jsem nikdy na střední ani na základní škole neučil, ale o poměrech ve školství mi vyprávěli přátelé, kteří prošli touto zkušeností, ať již na kratší čas či třeba celoživotně. Dostane-li se kantor pod kola šikany, nejen vedení školy, i on sám má tendenci to zametat pod koberec. Zejména starší učitelka pět deset let před důchodem ví, že jinou práci už nesežene, a má i pocit, že nic jiného než učit ani neumí; snaží se prostě vydržet... A požádá-li přece o pomoc vedení školy, obrátí se to proti ní: přidělává nám starosti, neumí si sama poradit, někdo z vedení školy nemůže přece chodit dělat pořádek do každé z jejích hodin.
Jako učitel jsem šikanu nezažil, kousek zkušenosti s ní jsem prožil jen kdysi jako žák základní školy – a pak jsem ji hodně zblízka viděl (a pokud to šlo, snažil se jí zabraňovat) v prostředí, které dnes už u nás díky Bohu neexistuje a které bylo pro nejdrsnější formy šikany typické: jako takzvaný „absolvent“ v uniformě komunistické armády. Šikana vojáků prvního ročníku došla v pluku, kde jsem sloužil, až k tomu, že „mazáci“ umlátili vzpurného „bažanta“ v noci na umývárně k smrti. Ztloukli ho do bezvědomí a nechali ležet na betonové podlaze, kde do rána zemřel. To uvádím jen jako jakési měřítko pro současný rozměr šikany, abychom si podle dnes módního hesla, že za komunistů šlo všechno líp, nemysleli, že šikana v současném jistě otřesném rozměru je až vynález svobodné společnosti. Mimochodem, u pluku jsem zažil i to, že voják základní služby, který „na to měl“ – povahou i členstvím v KSČ – šikanoval majora, který se ho začal bát...