Když čtu ve zpravodajství opět slovní spojení „Náhorní Karabach“, často frekventované v devadesátých létech, nemohu než říct si: „Zlatá Evropa!“ Staré konflikty tu skutečně umírají, zatímco jinde ve světě jenom usínají. Obnovená válka mezi křesťanskými Armény podporovanými Ruskem a muslimskými Ázerbájdžánci stejně otevřeně podporovanými Tureckem propukla právě v té nejhorší možné době. Důsledky, které může mít, jsou doslova nedozírné...
Území obklopené ze všech stran Ázerbájdžánem, ale obydlené Armény tvořilo za Sovětského svazu „národnostní okruh“ v rámci Ázerbájdžánské sovětské socialistické republiky. A nic se nedělo. Jen propukl náznak svobody a možnost vyjádření různých názorů a postojů za Gorbačovovy perestrojky, byl na světě konflikt. A vlastně první, na kterém si Michail Gorbačov mohl uvědomit, že Sovětský svaz je nereformovatelný. Sovětská ústava obsahovala článek, ze kterého plynula možnost pro karabašské Armény rozhodnout o svém připojení k Arménii – a stejně tak článek, který to znemožňoval, když stanovil, že změna hranic se nemůže uskutečnit bez souhlasu republiky, které se to týká... A ústavní soud byl v zemi, kde o všem rozhodovalo politbyro, zcela neznámým, ba absurdním pojmem. Ani již zmíněná sovětská ústava nepředpokládala, že by mezi „bratrskými“ republikami mohl vzniknout jakýkoliv spor... Jediné, co dokázal Michail Gorbačov zařídit, bylo, že občané Náhorního Karabachu mohli přijímat arménskou televizi...
Ve válce, která skončila před dvaadvaceti lety, už po rozpadu Sovětského svazu, příměřím, ne mírem, zvítězila Arménie: obsadila nejen celý Náhorní Karabach (který formálně vyhlásil, mezinárodně neuznanou, nezávislost), ale i dřív ryze ázarbájdžánské území oddělující Karabach a vlastní Arménií.
Nová válka mezi Arménií s Ruskem za zády a turkickým Ázerbájdžánem propukla, jak říkám, právě v té nejhorší možné době... Agresorem je ovšem ázerbájdžánský režim przidenta Alijeva, odporná totalitní diktatura, schopná vyhlásit i (jak jsme právě viděli) „jednostranné příměří“ současně s mohutnou eskalací bojů...
Ázerbájdžán řeší válkou, kterou rozpoutal, současný pokles cen ropy, svého hlavního vývozního artiklu, přesně podle zásady všech diktatur: nespokojenost lidu vzrůstá, nejlepší je ukázat na nějakého nepřítele a pokud možnost vyhrát nějakou pěknou, malou válku... Situace je o to horší, že přirozené právo je na straně karabašských Arménů, kteří nechtějí žít v diktatuře cizího národa, ale formální mezinárodní právo je na straně agresora, protože v okamžiku rozpadu Sovětského svazu byl Náhorní Karabach bez ohledu na to, jaké měl obyvatelstvo, součástí Ázerbájdžánu...