Premiér a předseda vládnoucí strany Konzervativci odstoupil, ale až k podzimnímu termínu (potom chce být řadovým poslancem), zatím ovšem vládne, jenže necítí mít mandát k řešení výsledků referenda o odchodu jeho země z EU. A zatím se hledá a hledá jeho nástupce či nástupkyně... Labouristé zas mají v čele muže, který se sice těší velké podpoře řadových členů strany, ale většina jeho vlastního poslaneckého klubu jej vyzývá k odstoupení, což on odmítá. To jsou politické důsledky referenda o odchodu z EU; referenda, které miliony voličů i někteří politikové odmítají uznat (o novém referendu hovoří v bruselských kuloárech velká část britských europoslanců a vyzval k němu i jeden bývalý premiér). Skotsko se už zase tváří, že není součást Spojeného království (i když královnu samu akceptuje a pozvalo ji k projevu v edinburské sněmovně) a snaží se jednat přímo s Bruselem... Při pohledu zvenčí se britská politická scéna jeví zmateně.
Celkový dojem rozvratu posílil i překvapivý odchod Nigela Farage, jednoho z vítězů referenda, z čela Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP) – řekl, že vrátil Britům jejich zemi a nyní chce vrátit svůj život sám sobě, jeho politické poslání je prý brexitem ukončeno. Naprostá většina komentátorů jeho krok nechápe, vítěz má přece uchopit moc, a pokud kdo cosi „způsobil“, má se věnovat následkům toho, co „spáchal“... Dává se to do souvislosti s rozhodnutím Borise Johnsona, další výrazné tváře brexitu, neucházet se o vedení Konzervativců. Karel Kühnl, bývalý český velvyslanec ve Spojeném království, mluví o vybočení z racionality, která je podle něj pro britskou politiku charakteristická. A komunistická europoslankyně Kateřina Konečná z výšin svého marxisticko-leninského, jedině vědeckého, světového názoru rovnou prohlásila, že všichni představitelé brexitu jsou zbabělci – a co je podle toho ona? Ještě si dobře vzpomínám, že když se referendum o členství v EU konalo u nás, právě její strana vyzývala voliče, aby hlasovali proti; mezitím se natolik zabydlela v bruselském establishmentu, že už na to snad upřímně zapomněla...
Nigel Farage slouží v Evropském parlamentu už sedmnáctý rok – vždy byl proti a často pojmenovával bruselskou byrokracii a deficit demokracie ostrými, ale pravdivými slovy. Svůj současný bruselský mandát chce ještě dokončit. 
Mohu říct, že na rozdíl od většiny komentátorů, která jeho odchod z čela UKIP nechápe, já mám pocit, že jeho kroku rozumím a považuji jej za rozumný; stejně tak jako rozhodnutí Borise Johnsona.
Postavit se proti obrovskému mezinárodnímu molochu Evropské unie vyžaduje odvahu, a to mimořádnou odvahu. Jít proti Evropské unii může jen skutečný revolucionář – a to je jiná osobnostní výbava, než jakou potřebuje dobrý administrátor, tedy člověk, jaké bude Velká Británie potřebovat teď. Revolucionáři nebývají dobrými administrátory ani tehdy, když byla jejich revoluce spravedlivá, a někdy nebývají jako dobří administrátoři uznáváni ani tehdy, když by jimi mohli být: image bojovníka je prostě něco jiného než image mírového správce.