Tématy včerejší (13. 9. 2016) zprávy premiéra a následné debaty o uprchlické krizi v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky nakonec byly Turecko a jeho pozice ve vztahu k Evropě – a stav české demokracie, přesněji neúcta vlády ke sněmovně. Poslanci kritizovali, že debatě ve sněmovně není přítomen ani ministr obrany, kterého se téma přece týká, ani místopředseda vlády Andrej Babiš. Ten vůbec zaujímá jiné pozice před poslanci a jiná na mítincích.

Premiér Bohuslav Sobotka zdůraznil, že Česká republika není ani cílem, ani na leží na trase hlavního proudu imigrantů, a to je podle jeho názoru důsledkem politiky české vlády. V obojím tvrzení má Bohuslav Sobotka jistě pravdu. Připomněl s pýchou dokonce i to, co bylo s úžasem kritizováno v celé Evropě, protože to každému cosi připomínalo, totiž situaci na břeclavském nádraží, kdy policistka psala přicházejícím uprchlíkům fixem na paži přidělená čísla.

Žijeme v době, kdy pojmy jsou důležitější než realita. Slova nám vládnou – respektive ti, kdo je umějí používat a nová vymýšlet. Zaujala mne proto dvě nová slovní spojení, několikrát opakovaná v premiérově řeči: „stabilizace uprchlíků“ a „flexibilní solidarita“. Obojí souvisí s výdaji státního rozpočtu, jak jsem pochopil. První znamená, že vláda je ochotná nechat si něco stát, aby uprchlíci zůstávali v Jordánsku, Turecku a Libanonu. Stabilní je ten uprchlík, který je někde daleko a už nejde k nám. „Flexibilní solidarita“ pak znamená „podmíněná“ či „omezená“ nebo „relativní“ solidarita, tedy že jsme ochotni pomáhat v lecčems, leccos zaplatit, posílat své policisty na cizí hranice – ale uprchlíky že přijímat nechceme a na základě kvót už vůbec ne. Řekl bych, že tyto postoje mají zásadní podporu drtivé většiny občanů ČR. Tak to je. Když řeknu, že si myslím, že by Česko mělo být o hodně solidárnější, určitě se mnou skoro nikdo nebude souhlasit...