Jistě to byla včera (14. září 2016) pro Andreje Babiše velmi nepříjemná věc, když Poslanecká sněmovna přijala hlasy poslanců všech stran kromě té jeho zákonnou novelu, která politikům (ne těm současným, až těm příštím – ale nikdo nepochybuje, že Babiš bude i mezi nimi) zakázala ovládat média a ne sice podnikat, ale přijímat nenárokové dotace; norma ještě potřebuje schválení v Senátu a podpis prezidenta republiky – ten, jak plyne z jeho neradostných a opatrných vyjádření, ovšem nemá z novely ani trochu radost, pochopitelně: Babiš je jeho nejbližší politický spojenec a jakékoli omezování Babišovy moci znamená de facto i omezování moci a vlivu Miloše Zemana...

Jakkoli to iniciátoři normy popírali, samozřejmě jde o „lex Babiš“ – je to zákon namířený proti konkrétní osobě. Ale zdůraznil bych, že právem. O konflikt zájmů jde, a to o konflikt zájmů mimořádných, i ve světovém měřítku zcela ojedinělých rozměrů. Andrej Babiš, pokud jde o dotace, sedí často na obou stranách stolu, „hraje poker sám se sebou,“ jak řekl předseda TOP 09 Miroslav Kalousek.

Na místě je jistě námitka, proč si ti, kdo dnes chtějí omezit mediální a dotační podnikání Andreje Babiše, nedělali podobné starosti v jiné době a u jiných osob, například když ve vládě zasedal Karel Schwarzenberg, jenž rovněž podnikal a bral dotace a také měl nezanedbatelné mediální vlastnictví. Odpověď je nasnadě; především: Karel Schwarzenberg nevzbuzoval, a to ani u tehdejší opozice, takové obavy ze zneužití moci jako Andrej Babiš; a za druhé: Schwarzenbergův majetek i jeho spoluvlastnictví zpravodajského magazínu je i co do objemu zcela v jiném řádu a v jiném řádu je i jeho politická moc. Etnický Slovák Andrej Babiš je druhý nejbohatší Čech; jeho Agrofert Holding se skládá z dvou set padesáti firem především z oblasti zemědělství, potravinářství a chemie, ovládá dva čelné celostátní deníky, Mladou Frontu Dnes a Lidové noviny, celoplošné Rádio Impuls plus televizi Óčko; zaměstnává celkem 33 tisíc lidí.

Ale přímo provokací je, že právě Andrej Babiš ve vládě zaujímá pozici přímo ministra financí; kdybychom ještě před nějakými deseti lety četli, že kdesi, v nějaké jihoamerické anebo africké zemi, je druhý nejbohatší muž daného státu současně ministrem financí, mávli bychom nad tím rukou a řekli: „No jo, Afrika, no jo, Jižní Amerika!“ Snad právě k praxi v těchto zemích (v mládí prožil Babiš pár let v Africe) se vztahoval první Babišův komentář po odhlasování novely, když prohlásil, že poslanci (ve více než ústavní většině 135) jsou „zoufalci, kteří nevědí, jak funguje svět“.