Zvykli jsme si na ně. Ten, který stál hned u kostela, je šlechtic: nabízel Nový prostor (časopis, který se, aspoň u nás v Brně, prodává většinou u kostelů, ale má silně antikřesťanský a vůči církvi občas vysloveně nepřátelský obsah). Další dva bezdomovci sedí na podezdívce železného klášterního plotu. Jeden kouká do země, kousek před sebou má ve sněhu zabořený kelímek z papíru. Jak dlouho mu vydrží, než se rozmočí? ptám se v duchu, no dlouho, mrzne. Jiný hraje na foukací harmoniku, zvuk jeho dechu se mísí mezi tóny. Další si klekl do sněhu, sklání svou lysou hlavu až k chodníku, před ním čepice. Jak dlouho vydrží takhle klečet, co mu to udělá s koleny. Mrzne.
V Praze – slyšel jsem ráno ve zprávách – umrzli čtyři, v Brně a v ostravské aglomeraci po jednom. Zvykli jsme si na to, že každou zimu v zemi, ve které žijeme, zahyne mrazem několik bezdomovců.
Jaký to má smysl? A proč by to mělo mít nějaký smysl? Tak proč to děláme? Proč to dopouštíme – tedy to děláme?
Odhady kolísají, ale asi je na ulicích v Česku celkem na třicet tisíc lidí, genderově velmi nevyváženě, z velké většiny mužů.
Strážníci městských policií, říkají jejich mluvčí novinářům, jakmile udeří tužší mrazy, obcházejí místa, kde se zdržují bezdomovci a nabízejí jim pomoc. Každý se může vyspat alespoň vsedě, na „teplé židli“, když hodně mrzne a v azylových zařízeních už není místo. Někteří mají problém, jsou opilí nebo zdrogovaní, to je jejich vina.
A někteří, slyšíme to stále znova, do azylových zařízení nechtějí, raději zůstávají i v krutých mrazech venku.
Jenže není jen noc a starší nebo nemocný organismus se celodenním pobytem na mrazu vyčerpá a stačí pak málo, co by třeba leckdo ze zdravých lidí přežil, aby to znamenalo konec.
Sklonit se a pokleknout před každým, kdo pomáhá bezdomovcům. Ale není to jen problém charit a neziskovek a diakonií. Je to problém celospolečenský, problém psychologické pomoci, problém drobné mravenčí práce na navrácení člověka, který už sám sobě neumí pomoci, do normálního života, velmi chudého, ale normálního života.
Naše společnost funguje, v něčem výborně, v něčem až zoufale špatně. Řeší se všechno možné. Ale kdy naposled předseda vlády anebo ministr financí mluvil o bezdomovcích?
Nejezte, nepijte, a pokud můžete, ani nežijte blbě, radí plakát na akci Grand restaurant Pavla Maurera. Vede k němu od zídky s bezdomovci pár kroků přes silnici a po umeteném chodníku. Organizátor se snaží, aby kromě bohaté Prahy, která ovšem vysoce převažuje, nabízel aspoň po jedné náročné restauraci v každém z ostatních krajů. Bohatí jsou bohatí – ale i střední třída, střední třída jako celek, si nikdy nežila, po materiální stránce, tak dobře jako nyní. Letos už umrzlo šest bezdomovců. Chtěli umrznout? Myslím, že nechtěli.