.Sledoval jsem, než moji pozornost odvedly zcela jinam zprávy o zastřelení předpokládaného atentátníka zodpovědného za teroristický útok v Berlíně, tiskovou superkonferenci ruského prezidenta Vladimira Putina: úžasné! Vladimir Vladimirovič hovořil uvolněně, v plné pohodě, žádná otázka ho nezaskočila, o všem věděl, ke všemu měl co říci, citoval jeden statistický údaj na druhým (s přesností na desetinná místa – jednou se opravil právě v desetinkách procenta), usmíval, se, tvářil se vážně, jak bylo třeba. V sále sedělo na půl třetího tisíce novinářů, někteří s transparenty, někteří v obleku, jiní ve svetru, dámy nalíčené i nelíčené. A prezident reagoval klidně i na některé relativně ostré až skoro provokační dotazy – rozdíl oproti tomu, jak komunikovali s novináři nejvyšší představitelé Sovětského svazu, včetně posledního z nich Michaila Gorbačova – jak si to vybavujeme, my, pamětníci – zcela zásadní.

Bylo nám řečeno, že Rusko je na tom ekonomicky velmi dobře, byť ve všech podstatných ukazatelích se projevuje mírný, ale jen velmi mírný, pokles. V lecčems je ovšem Rusko nejlepší na světě, především ve výrobě zbraní. Ani to by v pamětnických časech nebylo takhle možné: v Sovětském svazu úplně všecko rostlo, vše se zlepšovalo – než přišel kolaps a pád...

Přesto jsem měl především nepříjemně silný pocti kontinuity.

Nedovedu si představit,že by se američtí novináři ptali svého prezidenta na otázky byznysu, dejme tomu, třeba v Nebrasce: Putin se zcela samozřejmě rozhovořil o byznysu v Tatarstánu: věděl jaké jsou tam banky, věděl nakolik jsou solventní... Šel mi z toho mráz po zádech; nejen kvůli tomu, že právě tahle odpověď byla očividně jedna z těch předem připravených, které přitom měly vypadat jako nepřipravené, vyvolané jen zájmem regionální novinářky v sále. Spíš kvůli tomu, že Rusům je předkládám jako ideál právě takovýhle výkon moci, že se jim podsouvá, že chtějí cara, moudrého, vševědoucího muže, bez jehož vědomí se větvička na stromě nezachvěje...Kontinuita samoděržaví, moci ne kontrolované veřejností, nýbrž veřejnosti kontrolované mocí, trvá přes Romanovce, Lenina, Stalina až k dnešku.

A člověk si taky přitom vzpomněl na našeho českého pana prezidenta: ještě uvolněnějšího, ještě vzdělanějšího, schopného odpovídat na ještě širší spektrum otázek. Pravda, poněkud obecněji, ne s takovým množstvím čísel a statistických údajů. Ale kdoví – kdyby měl Zeman tak široké pravomoci jako Putin – kdoví, co by nám všecko předvedl!