Žádný balíček v žádném e-shopu jsem neobjednal, a pokud ta či jiná pohlednice s vánočním motivem dorazí do mé poštovní schránky o den nebo o dva dny později – to mi nevadí. Plně se solidarizuji s dnešní stávkou zaměstnanců České pošty. Doufám, že se pracovníci u pásů v třídících střediscích, na přepážkách ani doručovatelé tentokrát nenechají zastrašit a jejich přerušení práce management České pošty pořádně zabolí. První pokus o předvánoční stávku, jen výstražnou, dvouhodinovou, se odborářům, jak známo, totálně nepovedl: místo avizovaných šesti tisíc zaměstnanců jich práci přerušilo jen pár desítek; ale několik set poštovních zaměstnanců sepsalo stížnost na nátlak a vyhrožování, kterému byli ze strany vedení pošty vystaveni, odbory doklady o nátlaku a vyhrožování sbírají a chtějí podniknout právní kroky. To je správné.
Stávka totiž je – i podle sociálního učení katolické církve – sice mezní, ale zcela legitimní prostředek na hájení zájmů zaměstnanců; se stávkou počítá i české pracovní právo, stanovuje pro ni ovšem, tak jako zákonodárství většiny demokratických zemí – docela přísné podmínky. Ty, po pravdě řečeno, menšinové poštovní odbory, které stávky vyhlašují, nenaplnily, a vedení pošty tak má důvod pokládat stávku za nezákonnou – ale to je ovšem jen názor vedení pošty, jakkoli odůvodněný: o tom, zda stávka nezákonná je, či není, může právoplatně rozhodovat jedině soud.
Mzdy na poště jsou hluboko pod celostátním průměrem, pracovní podmínky drsné a tlak na zaměstnance – jsou to ovšem zejména zaměstnankyně – mimořádný a stále větší. Téměř pokaždé, když něco vyřizuji na poště, zeptá se mě žena na druhé straně přepážky, jestli nechci koupit los. Ne, nechci – i když vím, že na úspěchu takovéto pracovní smlouvě cizí práce, jako je prodej losů či prodej pojištění, závisí ohodnocení poštovních zaměstnanců. Když se mluví o tom, co je nezákonné, mělo by se zmínit i tohle.
Stávku na poštách organizují menšinové odbory; ty většinové stojí na straně zaměstnavatele a opakují pouze jeho argumentaci – za první republiky se takovýmto odborům říkalo „žluťácké“ a byly terčem všeobecného opovržení.
Požadavek na plošné zvýšení tarifní mzdy o 2500 Kč pro všechny zaměstnance, který vznesly menšinové odbory, je sice drsný, ale rozumný; patří k věci, že se stanovuje požadavek podle přání a tužeb zaměstnanců a posléze, po vyjednávání, které má opět svá pravidla, se dospěje ke kompromisu. Zaměstnavatel nejdříve říká, že nemůže přidat nic, pak že jen trochu a pak nejednou přidá dost; důležité je, aby odbory ve stávkovém boji vytrvaly.
Je ovšem rozdíl mezi stávkou (či pouhou hrozbou stávkou) v prosperujícím podniku, kde se v podstatě mezi mezi firmu a zaměstnance dělí zisk, a požadavkem na zvýšení mzdy v podniku insolventním, jako je Česká pošta. Jenže právě v insolventních podnicích, zejména pokud jsou státní či mají hodně vzdáleného majitele, podléhají řídící pracovníci největším pokušením na různé „malé domů“, na všelijaké zbytečné či, jak se eufemisticky říká, „netransparentní“ zakázky a třeba i velká osobní ohodnocení a mimořádné odměny šéfů...
Předseda vlády Bohuslav Sobotka, jelikož volby se blíží, projevil velký zájem o poštovní zaměstnance. A dokonce, že jako vláda poště dá nějaké peníze, tak sláva. Premiér sice velkoryse přiznal, že odbory mají právo na stávku – ovšem, jak moudře dodal, stávkou se nezvýší objem prostředků, které má pošta k dispozici. Jak to, že ne? Kdyby se nestávkovalo a nemluvilo o stávce v médiích, určitě ani on by se o starosti poštovních zaměstnanců nezajímal, vždyť pokud něco, aspoň zhruba, funguje a slouží, proč to řešit? I když to funguje a slouží za cenu útlaku a vykořisťování pár tisícovek lidí.