Když člověk něco slýchá často nějakou frázi, použitou v nesprávném kontextu, tak otupí a ztratí cit. Obrat „Je to kampaň“ jsme slyšeli v poslední době tak často, že si nevšimneme, když se skutečná kampaň odehrává. Události v Katalánsku a jejich medializace všechny rysy kampaně (společné úsilí spojené s krátkodobým cílem) nesou. Pochybuji, že většina obyvatel v Katalánsku, a zejména členové tamní regionální vlády, chtějí skutečnou samostatnost. Už před čtyřmi lety evropská komise jasně deklarovala, že „pokud se část území některého členského státu rozhodne pro odtržení, pak tato oddělená část přestane být členem Evropské unie.“ Vzhledem k tomu, že se od té doby nic nezměnilo, že znovupřijetí samostatného Katalánska do EU by určitě zablokovalo Španělsko či jiné země s regiony se separatistickými tendencemi, a vzhledem k tomu, že pro Katalánsko by odchod ze společného trhu znamenal citelnou ránu, zdá se být velmi pravděpodobné, že celá akce kolem referenda byla velkou šarádou, pákou, která má posloužit katalánské vládě k dosažení jiných cílů.
Postup regionální vlády Katalánska je, obávám se, smutnou ukázkou bezohlednosti politiků. Dopředu mohli počítat se soudním zákazem, dopředu mohli očekávat (a jistě očekávali), že ti, kdo jsou proti, k referendu nepůjdou (z 5,3 milionu voličů se pro nezávislost vyslovily 2 miliony, jen o málo více než v roce 2014, kdy to bylo při „občanské konzultaci“ 1,8 milionu). Jistě také očekávali zásah ozbrojených složek proti nelegální akci, který se nikdy neobejde bez lehce zraněných na obou stranách (893 civilistů a 491 policistů). Smysl celé akce, domnívám se, byl jen jeden – katalánští politici se teď mohou stylizovat do role oběti, vzbuzovat emoce po celém světě, a s touto kartou hrát ve španělské politice.
Španělští politici možná jednali tvrdě, katalánští ale jednali cynicky.