Komentář a glosa jsou aktuální publicistické žánry. Ale zahltí-li mne práce a jiné úkoly a nestihnu komentář hned (většinou je to k tématu, které se mě obzvlášť dotkne a víc nežli jiné mě naštve), je téma ztracené... Ale rád bych se teď, už potřetí, prohřešil proti zákonu pohotového komentování a řekl několik (málo...) opožděných slov k tématu, které vlastně vůbec není vůbec tématem na komentář a patřilo by do rubriky malých duchovních zamyšlení. Tedy: opožděný komentář číslo 3 aneb: Co papež nepotřebuje.
Martin Luther napsal (ve svých slavných 95 tezích, jejichž výročí si teď připomínáme), že „papež potřebuje víc naše modlitby než naše peníze“; to je jistě pravda – i když si, musím se přiznat, vůbec nejsem jist, nakolik se právě Martin Luther touto svou vlastní tezí řídil a zda vůbec a nakolik se upřímně modlil za papeže. (Peníze ovšem papež potřebuje také, budiž k tomu ještě poznamenáno.)
Co ovšem papež nepotřebuje ani trochu, jsou petice na jeho podporu. I když jsou organizované slavnými profesory. Takovou petici, jak jsem se dočetl, dal dohromady pražský Tomáš Halík s pomocí vídeňského Paula Zulehnera. To jsou pánové, o jejichž pravé křesťanské pokoře nemůže být pochyb – a stejně tak o jejich ochotě podřizovat se řádně ustanovené církevní autoritě i tam, kde to jde (zpočátku) proti srsti a odporuje to vlastním názorům (tedy o ctnosti pravé křesťanské poslušnosti, jak ji vždy pěstovali učitelé duchovního života – od pouštních otců až po ty moderní, jako Terezie z Lisieux, Charles de Foucauld nebo Josef Kentenich a mnozí další).
No – jsem ironický, já vím. Ale když mi právě petice na podporu papeže připadá jako další krok na cestě co nejdál pryč od jednoty církve a skutečně duchovního, ne jakéhosi politického, do církve přeneseného smýšlení. A přitom je velice moc jedno, o jaké téma v petici jde.
Papež František čelí stále většímu odporu, polemice a rostoucí neposlušnosti uvnitř církve (a je přitom velice jedno, o jaké téma v té které neposlušnosti zrovna jde). Je dokonce, jak ukazují průzkumy veřejného mínění, v některých západních zemích populárnější mezi nevěřícími než mezi katolíky; to ale není nic zas tak překvapivého, protože na katolíky klade daleko větší nárok. Nevím, nakolik Františka tento odpor bolí – ale když si vzpomenu, co všechno mu byli schopni dělat jeho spolubratří jezuiti, když žil v Argentině (plus další duchovní, plus vláda, o té vojenské ani nemluvě), řekl bych, že současný odpor vůči němu jako papeži už je pro něj pouhá rekreace.
Ve svém prvním listě do Korinta svatý apoštol Pavel píše o sporech v tamější církvi: „Myslím tím to, že se mezi vámi říká: já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu“ (1 Kor 1, 12). Svatého Pavla ani nenapadne, aby měl radost z toho, že má v Korintě stoupence, že se někteří „hlásí k Pavlovi“, a aby podpořil právě tuto skupinu. (A radost nemá ani z toho, že se někteří „hlásí ke Kristu“ – jako by i Ježíš byl jednou stranou sporu.) A apoštol pokračuje (1, 13): „Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?“
Proč Krista rozdělujete, ke všemu ještě peticemi? Byl za vás ukřižován František? Nebo jste snad byli pokřtěni ve jméno Halíkovo?
Jsem si jist, že papež František nemá žádnou radost z petice na svoji podporu. Nemá radost z upevňování a prohlubování sporu (a je přitom převelice jedno, o jaký spor právě jde). A ptá se spolu se svatým Pavlem: „Je snad Kristus rozdělen?“