V jednu hodinu ráno, po „neformální večeři“, kde se měla řešit problematika přijímání uprchlíků, kteří zatěžují Řecko a Itálii, působila ztrhaně i matadorka všech možných celonočních jednání, německá kancléřka Angela Merkelová (snad si myslela, že si v Bruselu odpočine od obtížného lepení nové německé koalice). Český premiér Andrej Babiš (zastávající svůj úřad – neboť nemá více než 50 procent – v rozporu s výsledkem sněmovních, ale zato v souladu s výsledkem minulých prezidentských voleb) se usmíval.
Nedohodlo se nic, heslem zemí, které prošly komunismem, je partikulární sobectví. Slovo solidarita už dnes v jejich slovníku nemá žádný obsah. I sám Lech Walęsa nechce přijmout ani jednoho uprchlíka.
Donald Tusk, unijní „prezident“, dal najevo, že chce následovat Martina Schulze a vrátit se z vysoké židle v Bruselu zpět do domácí politiky. Zcela nečekaně, zato důrazně, otočil svůj kurs o 180 stupňů a místo politiky Bruselu (který trvá na dodržování kvót, alespoň symbolickém, V4, moc Vás prosíme, podívejte se na Slováky, aspoň pár imigrantů přijměte, ať to nevypadá, že na nás úplně kašlete!), zaujal stanovisko polské vlády a vyhlásil, že „kvóty nefungují“.
Původem český výrok „kvóty nefungují“ se limitně blíží politické genialitě: česká vláda natvrdo vyhlásí, že rozhodnutím o kvótách (přijatým legálně podle platných unijních zásad) se prostě řídit nebude; svým vlastním usnesením se ovšem řídí, nikoho nepřijímá, takže kvóty (aniž by se mohlo ověřit, co by bylo, kdyby Česko pár desítek běženců přijalo) – nepochybně nefungují. Připomíná mi to zápletku kdysi slavného italského filmu Svedená a opuštěná: muž se vyspí se slečnou a pak si ji nechce vzít za ženu s odůvodněním, že už není panna.