Kdo bude novým prezidentem České republiky? Kdekdo se mě na to ptá, kdekdo o tom spekuluje. Ano, k tématům, kterým se Skleněný kostel doposud vůbec nevěnoval, patří i kampaň před nacházející volbou prezidenta České republiky; takže když se k ní, po řadě dramatických týdnů, plných zajímavých debat, přece jen obracím, je to jistě další z mých opožděných komentářů...
Někdo po měsíce jako včelka sbíral podpisy, aby mohl kandidovat na prezidenta – pak ale zasáhli naši poslanci & senátoři a výsledkem je celé devatero kandidátů; jméno většiny z nich skoro nikdo před prezidentskou kampaní ani neslyšel – a není v lidských silách se v nich důkladně a zodpovědně rozebrat.
A ani není podle mého názoru potřebné se v nich rozebírat.
Moje preference, pokud jde o prezidentskou volbu, je jednoznačná: přeji si, aby skončilo neštěstí, které představuje přítomnost Miloše Zemana v úřadu hlavy státu.
Zbývá osm dalších kandidátů. Z nich bych vyčlenil Petra Hanniga, který, ale to naštěstí opravdu nehrozí, by byl jako prezident ještě větší neštěstí než Miloš Zeman. Prezident, který strávil dobu normalizace jako majitel stáje popových zpěváčků, vystupujících na režimem podporovaných estrádách a v pořadech státní televize, ti jistě není nic, čím by se mohla naše země chlubit. Mimochodem: už se ho někdo zeptal, co říkal tomu, že Marta Kubišová nesměla tolik let zpívat? A Hannig po revoluci? Řeknu vám, člověk, který založí politickou stranu s názvem Strana zdravého rozumu, to prostě musí být pitomec, to jinak ani není možné... Ale umí překvapit. Až do prezidentské debaty v Radiu Proglas jsem netušil, že pan Hannig je věřící a praktikující katolík a fandí polskému Rádiu Maryja; před žádnými volbami, ve kterých kandidoval, jsem od něho nikdy neslyšel nic, co by tomu alespoň nasvědčovalo. V křesťanském rádiu však Hannig perlil, jako by chtěl překonat samotnou Matku Terezu. Sílu prý čerpá z eucharistie. A prezident má „vzbuzovat v občanech víru, že pravda vždycky zvítězí nad lží a nenávistí“, jeho úlohou je, „aby působil na občany svou pokorou, a ne svou pýchou“. A my Češi prý „dokážeme soucítit s lidmi, kteří jsou jiní, vypadají jinak, věří něčemu jinému.“ Co to je? Zastávání se imigrantů? Už dost! Budu rád, pokud víra pana Hanniga je upřímná, ale musí mě o tom ještě přesvědčit. Když slyším jeho zbožné výroky, vybavuje se mi, co říkal Jan Křtitel farizeům, kteří se k němu přicházeli dát pokřtít: „Zmijí plemeno, kdo vám napověděl, abyste unikli blízkému hněvu? Neste tedy ovoce hodné pokání!“ (Luk 3, 7b–8a).
Zbývá sedm kandidátů. Žádný z nich není má krevní skupina, žádný z nich nepředstavuje tragédii: jsou takoví, jako všichni politici a veřejní činitelé v této zemi, někdo o něco lepší, někdo horší, ale odmítám ztrácet čas podrobným zkoumáním dílčích rozdílů mezi nimi. Navíc takové zkoumání nemá žádný faktický smysl. Vybírám si z nich podle jediného kritéria – podle toho, kdo má šanci ve druhém kole porazit Miloše Zemana. A to jsou dva, snad tři: Jiří Drahoš, Michal Horáček a snad i Mirek Topolánek. Jak říkám: nikdo z nich není nepřijatelný, nikdo z nich není ideální.
Ten, který se dostane do druhého kola proti Miloši Zemanovi, získá můj hlas.