Všichni prezidentští kandidáti se ve své předvolební kampani jednoznačně vyslovují, že patříme na Západ. To je dobře. Ovšem kromě dvou – Miloše Zemana, který je nad předvolební kampaň vysoce povznesen, ale víme, kam jeho srdce tíhne, a Petra Hanniga, který se vyjádřil, že je pro vyvážené vztahy, jak se Západem, tak s Východem.
„To je přece rozumné, takový postoj,“ upozornil mě na slova kandidáta Hanniga jeden kolega. „Anebo snad není?“ dodal skoro výhrůžně.
Ne, není. Je to jen prázdná, planá fráze. Líbivá fráze. Je to přímo školská ukázka demagogie.
Nemůžeme být zároveň členskou zemí Evropské unie, která sídlí v Bruselu, a Společenství nezávislých států, které sídlí v Moskvě. Naše armáda by nemohla současně konat hlídkovou službu na hranicích pobaltských zemí, které ohrožují ruské provokace, a ve stejné době se, pro vyváženost mezi Východem a Západem, podílet i na cvičení s armádami Ruska a Běloruska. Není možné sedět vyváženě na dvou židlích. Patříme někam – anebo bychom patřili někam úplně jinam.