Nejčtenější slovenský deník Sme přinesl (aspoň ve svém internetovém vydání, na které jsem se ráno díval) skutečně výstižnou fotografii: v prvním plánu Robert Fico, odcházející, ale s vítězným úsměvem, v pozadí pak bezradně působící prezident Andrej Kiska s deskami s Ficovou demisí v rukou.
To bylo včera (15. března 2018). Ještě den předtím ale bylo všechno jinak. Jak často bývá, klíč ke krizi měla nejslabší vládní strana. Béla Bugár, známý etnický lišák slovenské politiky, předseda koaliční strany Most–Híd, žádal předčasné volby; v opačném případě že vystoupí z koalice. To bylo předevčírem. Včera Bugár podpořil vládu ve stejném stranickém složení, jaké je dnes, jen místo Roberta Fica bude předsedat Ficova pravá ruka Peter Pellegrini.
„Fico se nedokázal ani slušně rozloučit,“ komentoval deník Sme akt demise, plný urážlivých slov i gest, ani v Kazachstánu nepodávají premiéři takto demisi – ovšem, pravda, v Kazachstánu by se vůbec nemohl stát premiérem někdo, kdo by nebyl ve všem po vůli všemocnému prezidentovi. Robert Fico v momentu své demise především zdůraznil, že z politiky neodchází, bude dál předsedou nejsilnější koaliční strany. Snad vidí svůj vzor v Jarosławu Kaczyńském, také jen řadovém poslanci – a ovšem šéfovi nejmocnější vládní strany; opoziční poslanci v polském Sejmu se při interpelacích ironicky obracejí na Kaczyńského místo na příslušného člena vlády...
Je tohle řešení slovenské vládní a společenské krize?
Myslím, že bude rozhodující, co na tuto změnu nezměnu řekne slovenská veřejnost – a jak hlasitě to řekne. Už dnes mají být v Bratislavě a dalších městech nové demonstrace. Takzvaná „ulice“ je v dobách politického marasmu často jedinou, ne jen největší, nadějí na změnu k lepšímu.
Co nám to jako českým občanům připomíná?