V Brazílii hoří deštné pralesy. „Hoří náš dům,“ prohlásil francouzský prezident Emmanuel Macron – a měl s tím úspěch. Brazilské pralesy, to je hlavní producent kyslíku na naší planetě (a nemáme zatím k dispozici žádnou jinou), takže nikdo neřekl, že Macron se jen snaží odpoutat pozornost od svých vlastních problémů ve Francii. A Macron také dokázal nasadit toto téma jako jedno z hlavních na jednání skupiny sedmi hospodářsky nejsilnějších států světa, jehož byl hostitelem v lázních Biarritz. Koho ovšem takové řeči o „našem domě“ pochopitelně dost naštvaly, byl brazilský prezident Jair Bolsonaro. Tento (podle mého názoru) jinak nepříliš sympatický chasník měl ovšem pravdu pravdoucí, když se pozastavil nad tím, že problém jeho země se řeší na shromáždění cizích státníků, na které Brazílie ani nebyla pozvána – a obvinil Macrona z koloniálního myšlení, které ovšem (samozřejmě!) nepatří do 21. století... Macron pak nabídl Brazílii na hašení požárů peníze, které daly k dispozici i další bohaté země, Bolsonaro prachy nejdříve hrdě odmítl – ale po poradě s guvernéry zasažených brazilských států přijal.
Věci jsou ale skoro vždy ještě složitější.
Žijeme v civilizaci, pro kterou je (stále ještě) slovo věda cosi jako svatá, posvátná kráva. Řekla to věda – tak to se všichni musíme sklonit, poklonit & zmlknout. Věci jsou ovšem vždycky složitější. Skutečná věda je proces poznání – a ne katechismus zjevený jakousi nadpozemskou autoritou (ale taková autorita přece neexistuje!) (tedy kromě posvátné Matky Evoluce, že ano). Skutečná věda také dokázala (ale ani to nemusí být konečný poznatek), že brazilské deštné pralesy nejsou rozhodující pro zásobování Země kyslíkem, jak alarmisticky papouškuje kdekdo, naposled tedy prezident Macron; kromě množství zelených rostlin zde totiž žije i množství organismů, od mravenců po jaguáry, které zase kyslík spotřebovávají. To ovšem neznamená, že by si brazilský deštný les nezasloužil ochranu a pozornost!!! Je to úžasné prostředí, z větší části dosud vědecky nepopsané – a ne že by nemělo význam pro stav klimatu na planetě Zemi. „Spíše než zelené plíce planety je brazilský deštný les něco jako zelená klimatizace,“ řekl dnes (30. 8. 2019) v Českém rozhlase Plus proděkan Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně Petr Kupec. „Deštný les vytváří množství mraků, které stíní Zemi před slunečními paprsky.“
Je pravděpodobné, že velká část požárů v Brazílii byla založena úmyslně, aby se uvolnila půda pro zemědělství. To prý je úplně špatně – jenže ani zde bychom neměli uvažovat kolonialisticky. Protože pokud je zapotřebí les, prosím – ale začněme u sebe. Nemyslím teď na kůrovce, který v našich lesních porostech řádí hůře než oheň v brazilských – ale na to, že i naši českou, moravskou & slezskou krajinu pokrýval kdysi neprostupný hvozd. A půdu, na které dnes podnikáme & žijeme, uvolnili kdysi naši předkové právě vypalováním čili tříbením lesa. Ne pouze docela velká sídla, Třebíč, Třeboň, Třebechovice, ale i množství dalších obcí nám svým názvem naznačuje, jak důležité bylo tříbení pro osídlení našich krajin. Třeběšice, Třeběnice. Třebichovice, Třebihošť, Třebíz (Václav Beneš Třebízský!), Třebotov, Třebáň a třeba Třebařov. A to ještě musíme připočítat Žďár nad Sázavou, Žďárec, Ždírec a další podobné názvy, protože žďářiti bylo totéž co tříbiti... Máme všechna tato místa vystěhovat a nahradit divokým lesem? (Ostatně něco podobného prostořeký Bolsonaro vzkázal už Angele Merkelové, když jako první chtěla přispět na hašení požárů v Brazílii, prý ať si ty peníze nechá a zalesní za ně Německo; tam se obce, dodávám, které určitě vděčí za svůj vznik lesním požárům, poznají podle odvozenin od slovesa roden, Wernigerode třeba, nebo i samotný Bayreuth...)  
Věci jsou prostě vždycky složitější. A snadněji člověk klade nějaké požadavky na druhé než sám sebe.