Na plochu pokrytou rozmočeným pískem jsme s kamarády došli za zvuku písně Spirituál kvintetu. Zůstali jsme stát nedaleko obrazovky vedle kaluže, protože jsme tušili, že kolem ní bude méně lidí. Náš odhad byl správný. Chvilku před druhou hodinou už se účastníci dost mačkali. Když jsem se ale rozhlédl kolem, viděl jsem jenom usměvavé tváře. Na to, že se jednalo o vážnou demonstraci proti současnému premiérovi a za ochranu demokracie a jejích hodnot, byla celková atmosféra jaksi odlehčená.
Také nápaditost lidí s transparenty neznala mezí. Opět se objevovaly varianty premiérova slovníku, například oblíbené „motýle“, dále také kolem kroužili čápi hledající svoje hnízdo nebo se vyskytla i ostřejší slova, jako „jdi do řepky“. Náladu přítomných asi nejlépe vystihl transparent: „I čápi ví, kdy mají odletět“. Naštvanost ale nebránila, aby si lidé dávali přednost, omlouvali se, když potřebovali projít, aby si půjčovali svíčky a sirky sloužící (alespoň pro mě) jako symbol víry v nerovném zápase Davida s Goliášem.
Na pódiu se mohla objevit slavná herečka a vedle patnáctileté dobrovolnice. Byla tu také žena, která zažalovala výrok premiéra Babiše, že ti, kdo přicházejí na demonstrace Milionu chvilek pro demokracii, jsou za svoji účast placeni – a soud jí dal za pravdu, že premiér lhal. Píseň Modlitbu pro Martu zpívala slepá dívka. Ano, všechno to zní pateticky, ale i mě při slovech otce biskupa Václava Malého, prvního řečníka v pořadí, vstoupily slzy do očí. Osobnost listopadu 1989, kdy jsem nebyl na světě, a dnes člověk bojující za lidská práva na mezinárodní úrovni. Jeho slova o populismu v české politice byla výstižná. Hovořila také disidentka Dana Němcová, která se uvedla větou: „Právě se vracím z katedrály,“ a hned dodala shromáždění duchovní rozměr. Sedláci zase upozornili na ničení krajiny velkozemědělci a na zločiny komunismu. Na závěr přednesla asi dvacítka lidí zajímavé myšlenky amerického historika Timothyho Snydera, jako poslední z nich herec Ivan Trojan, který přečetl i seznam vybraných obětí obou totalit. Nechybělo jméno umučeného kněze Josefa Toufara nebo generála Heliodora Píky...
Hlavní iniciátor, předseda spolku Milion chvilek pro demokracii Mikuláš Minář je student evangelické teologie a čerstvý manžel. Kvůli práci pro tuto iniciativu přerušil školu, rezignoval na práci a dlouhou dobu žil z našetřených peněz, aby mohl pracovat pro jistě bohulibou činnost. Sympatický, obyčejný kluk, který ve videopozvánce o sobě Zdeňkovi Svěrákovi řekl: „Já nejsem ten svatej, ale ten menší, zrzavej.“ Skvělé bylo, že přišel s pozitivním programem. Vytyčil také čtyři mantinely, jejichž překročení by znamenalo svolání další demonstrace. Představil novou petici a vyzval předsedu vlády k debatě (kterou ten jak známo odmítá).
Skvělá organizace, přiměřená délka, trvání na požadavcích na odstoupení ministryně spravedlnosti a premiéra i lidskost moderátorů provázela celou demonstraci. Nezapomenutelná byla klukovská gesta Mikuláše Mináře a místopředsedy Benjamina Rolla, kdy při míjení si kamarádsky podali ruce. A z těchto drobností byla celá velká Letná složená. Malinko se sice zapomnělo na ekologii, v prohlášení tak byl alespoň uveden požadavek na zdravou krajinu.
Na závěr bych rád popřál všem podporovatelům premiéra a dalších populistů, aby měli více lásky. Neboť jak nám zazpíval Jaroslav Hutka: „Co je nejpustější, co je nejpustější, žít život bez lásky.“ Vždyť i diskuse podporovatelů populistů například na internetu, to je jedna velká poušť.