Upřímně řečeno: už dlouho si říkám, že některé pořady Českého rozhlasu a České televize (a někteří redaktoři osobně) musejí vzbuzovat tak silnou nenávist některých politiků – že by bylo divné, kdyby tito politikové, jmenovitě ti vládní a vládu podporující, když mají moc, proti novinářům nezasáhli.

A už je to tady:

návrh na částečné zrušení koncesionářských poplatků. Jak rafinované, zase dárek pro občany, kdo by byl proti!

Nadto návrh dosti nenápadný, jeden bod na jednání vlády, krátce před Vánoci, kdo si toho vůbec všiml?

Přitom jde o verlmi nebezpečnou věc. V dnešní Evropě je ovšem omezení svobody veřejnoprávních médií (díky Bohu za to!) věc obtížná; vláda proto oficiálně k návrhu zaujala jen neutrální stanovisko – ale takový ministr vnitra Jan Hamáček už se stačil o návrhu vyjádřit, jako by to byla hotová věc: prý by se do České televize mohly částečně vrátit reklamy; jistě, zčásti výpadek koncesionářských poplatků kompenzovat, zčásti nekompenzovat, zčásti poplatky ponechat (aby se neřeklo) – a hlavně, o to jde, učinit konečně Českou televizi a Český rozhlas přímo závislými na penězích z vlády.

Kdyby veřejnoprávní charakter hlavních českých médií v podstatě skončil, měli bychom, jak je to v různých diktaturách a polodiktaturách všude na světě, jen soukromá a státní média; státní média jsou holt státní a soukromá média jsou úplatná jaksi z podstaty. Rozhlasové a televizní vysílání veřejné služby, které díky povinnému koncesionářskému poplatku není přímo závislé na vládě ani na byznysu, je křehký a velmi potřebný vynález západoevropských demokracií. Kdyby se u nás rozplynul, jistě bychom to přežili: seriály by se točily dál, náš blahobyt by se hned nezmenšil – ale oligarchové, kteří nám stále víc vládnou, by seděli ve svých křeslech ještě pevněji. DĚSIVÁ PŘEDSTAVA.