Írán prožívá dnes (6. ledna 2020) třetí den státního smutku za generála Kásema Solejmáního, zabitého 3. ledna Američany v Iráku – a svět se třese strachem z války, která může být horší než jakýkoli jiný konflikt od roku 1945, protože tentokrát proti sobě bezprecendentně stojí na jedné straně Amerika vedená prezidentem, jakého ještě ve svých dějinách neměla, impulsivním a nevypočitatelným, a na druhé straně fanatická velmoc, která je jen kousek od vlastnictví jaderné zbraně.
Zabití Kásema Solejmáního rovná se vyhlášení války, prohlásil Írán; pokud tomu tak je, je to jen náprava nenormálního stavu, protože Solejmáního jednotky vedou už řadu let nevyhlášenou válku s tisíci padlých proti USA, proti Západu, k němuž patříme (i když máme sklon v případě jakékoli krize tvářit se, že snad ani ne...), proti Izraeli a proti každému, kdo stojí v cestě íránské dominanci na Blízkém východě, především proti Saudské Arábii.
Kásem Solejmání nebyl velitelem pravidelné armády, nýbrž zvláštní struktury v rámci íránských Revolučních gard, která bojovala především prostřednictvím vytváření a vyzbrojování bojůvek, o kterých mohl Írán kdykoliv prohlašovat, že s nimi nemá nic společného, ba dokonce že o nich snad ani neví, jako je teroristické hnutí Hizballáh, anebo šíitští povstalci v Jemenu.
Speciální jednotka, kterou Solejmání vedl, nese jméno Kuds; což je arabské pojmenování Jeruzaléma – a tedy vojenský i politický program obsazení tohoto třem velkým náboženstvím posvátného města výhradně muslimy a program likvidace Izraele, cizího státu, členské země OSN – co může být větším výrazem agresivity? Mrazí mě, když vidím samolibý úsměv na Solejmáního tváři na portrétech nesených v průvodech na jeho počest... Kásem Solejmání byl nepochybně zločinec, a pokud se vede válka, třebaže nevyhlášená, je jeho zabití legitimní a morálně oprávněné.
Z toho ovšem neplyne, že by si kdokoli soudný mohl přát, aby se tato válka dál vedla – a nedej, Bože, rozšířila.