Vzpomínám si na to. Bezprostředně po referendu, ve kterém britští voliči těsnou, ale zřetelnou většinou rozhodli, že si přejí odejít z Evropské unie, radovali se v Bruselu europoslanci za Stranu nezávislosti Spojeného království (UKIP), ale úsměvy nešetřili ani europoslanci, kteří byli proti brexitu, zejména ti levicoví: to nic, nic se neděje, jedno referendum nic neznamená, chvilku se počká, zintenzivní se kampaň a udělá se nové referendum.
Přesně tak se to dálo při schvalování Lisabonské smlouvy: ve všech třech zemích, kde se podle národních zákonů vyžadovalo pro schválení smlouvy referendum, Lisabonská smlouva prohrála; podle zásad, které dopředu vyhlašovala Evropská unie, měla Lisabonská smlouva skončit: pokud by nebyla přijata všemi členskými zeměmi, nevstoupí v platnost, říkalo se. Ale kdeže! V Irsku se zintenzivnila propaganda a v novém referendu už Lisabonská smlouva uspěla; ve Francii a Nizozemsku se změnily zákony a bum prásk, najednou k schválení Lisabonské smlouvy stačilo hlasování v parlamentech – a v nich prošla.
Tehdy jsem se stal odpůrcem Evropské unie; nikoli odpůrcem evropské jednoty, to jistě ne, ale odpůrcem Evropské unie v té podobě, v jaké existuje dnes.
Když britský premiér David Cameron v roce 2016 ustoupil těm, kdo žádali vypsání referenda o setrvání země v Evropské unii, učinil to jen proto, že byl přesvědčen, že Britové se většinově vysloví pro unii – jak známo, nestalo se tak.
Tím, že referendum vzala vážně, že trvala na tom, že referendum ke stejné věci se může dělat jen jednou za generaci, a ne tolikrát, až dopadne výsledek podle vůle establishmentu – tím Velká Británie zachránila demokracii v Evropě.
Všechno ostatní není tak důležité.