Ústava Spojených států amerických, ve svém jádru napsaná už v 18. století, je skutečně úžasné, troufl bych si říct, že až geniální právnické dílo. Ukazuje se to i v tom, jak je v ústavě řešena možnost odvolání hlavy státu (hlavy státu a současně i vlády, nezapomeňme, že v USA mají prezidenta, ale nemají funkci premiéra). Prezident je odvolatelný, ovšem jeho odvolání představuje složitý (ale současně přehledný) proces, v němž se obě sněmovny navzájem kontrolují a částečně blokují. Při tak řečeném impeachmentu zaujímá Sněmovna reprezentantů roli žalobce a Senát přebírá úlohu poroty, která vynáší verdikt „vinen“, anebo „nevinen“ – přičemž k odsouzení je třeba dvoutřetinová většina hlasů „vinen“; ale nepodá-li Sněmovna reprezentantů žalobu, samotný Senát nemůže nic; a ani sama Sněmovna reprezentantů nemůže nic, protože konečný verdikt je v rukou senátorů. 

Zdůrazňuje se, že impeachment proti Donaldu Trumpovi, který skončil osvobozujícím verdiktem ve středu (5. února 2020), byl teprve třetí v celých dějinách USA. Teprve třetí od 18. století, zdůraznil bych, přičemž dvou z těchto impeachmentů jsem pamětníkem – to o čemsi svědčí: o zostřování a zdivočení politického života v USA, o ztrátě posvátné úcty k úřadu prezidenta, přičemž první, kdo tuto ztrátu úcty k úřadu utrpěli, byli sami prezidenti, jak svého času Clinton, tak nyní zejména Trump. „Když jsem byl malý, maminka nás volala k televizi, děti, pojďte poslouchat, hovoří prezident; já když hovoří prezident, posílám své děti raději ven,“ slyšel jsem v jednom pořadu hlas průměrného Američana.

Určitě vůbec nikdo nečekal, že americký Senát ve svém současném složení sesadí Donalda Trumpa z úřadu prezidenta. I američtí zákonodárci se totiž naučili hlasovat podle stranické příslušnosti, ne podle svědomí nebo snad dokonce faktů; i v Americe už platí: „Neodpovídá-li skutečnost našim představám, tím hůře pro skutečnost.“ Senát se ovšem rozhodně nezachoval jako spravedlivý soudce. Což si může soud v nějaké civilizované zemi dovolit odmítnout předvolání svědků žaloby? Republikánská většina v Senátu si to dovolila. Ne že by svědectví přitěžující Donaldu Trumpovi dokázala republikánské senátory nějak ovlivnit, verdikt měli hotový předem, ale nechtěli, aby osvobození Donalda Trumpa působilo už úplně absurdně... 

Tím větší respekt si zasluhuje republikánský senátor za Utah Mitt Romney (nezapomeňme, v roce 2012 neúspěšně usiloval o prezidentskou kandidaturu), že se na známá a již dávno zveřejněná fakta dokázal i při impeachmentu podívat jako na fakta a pronesl verdikt „vinen“ v tom ze dvou bodů obžaloby, který Trumpa vinil, že vojenskou pomoc Ukrajině podmiňoval tím, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj zařídí vyšetřování a stíhání rodiny Trumpova potencionálního demokratického oponenta v příštích volbách prezidenta USA za údajně korupční obchodní aktivity na Ukrajině. Samozřejmě se za to na Romneyho snesla z Bílého domu spousta obviňování. Ale nějaké vylučování ze strany anebo cosi podobného Mittu Romneymu nehrozí, jeho hlas bude ještě strana mnohokrát potřebovat; jak řekl šéf republikánské většiny v Senátu Mitch McConnell: „Nejdůležitější hlasování je to nejblíže příští.“