Čínští komunisté sice darovali jeho rodnému Trevíru monumentální moderní sochu Karla Marxe, ale jinak mu plivají do tváře každý den; z jeho ekonomických rad a doporučení o tom, jak se má chovat komunistická strana po vítězném uchopení moci, dnes nedodržují nic, ale zhola nic; ovšem diktaturu proletariátu (tedy pokud slovem proletariát, což neodporuje Marxovi, myslíme mocenský aparát komunistického státu) uskutečňují dokonale…
Prognóza dalšího vývoje Hongkongu poté, co se 1. července 1997 někdejší britská Korunní kolonie Hongkong změnila na Zvláštní administrativní oblast Čínské lidové republiky Hongkong, byla jednoznačná – a také se zcela naplnila. Poněkud komické heslo „jedna země dva systémy“ nebylo problém ekonomicky, protože vlastně jde o systém jen jeden, totiž tržní, nebo chcete-li, kapitalistický jak ve vlastní Číně, tak v Hongkongu; jen ruka trhu dostala v Hongkongu ještě víc prostoru. Západní teoretikové nezasahování státu do hospodářství, jejichž rady hongkongská vláda poslouchala tak soustředěně, jak nikdo jiný, vytvořili z Hongkongu ekonomicky nejliberálnější území na světě. Nepatrný státní dluh a nízké daně, téměř neregulovaný obchod se zahraničím, žádné dotace, žádné intervence, svobodná hra bank. A vlastní měna, hongkongský dolar – který není vázán na čínský jüan, nýbrž na americký dolar. Téměř britský justiční systém. Volby, jež nabízely více možností.
Hongkong pokračoval v ekonomickém růstu. Pracuj ze všech sil, obchoduj svobodně, bohatni bez omezení; drž hubu, příliš moc nepřemýšlej a nezpochybňuj vládu a vládní metody komunistické strany. Mohl si někdo myslet, že tohle bude lidským bytostem natrvalo stačit? Zejména mladým lidem, kteří vyrůstali už jako občané zvláštní administrativní oblasti komunistického státu?
Začalo to unášením knihkupců, kteří prodávali Pekingu nepohodlné knížky, a vyvrcholilo to krutým bojem s mladými lidmi o ovládnutí univerzitního území. Sledovali jsme boj obyvatel Hongkongu za svobodu se zájmem? Myslím, že jenom s mírným – Hongkong je daleko. Boj za zachování občanských svobod v Hongkongu se nás netýká – a možná mu ani moc nerozumíme. Česká média široce přejímala komunistickou propagandu z oficiálních pekingských zdrojů, zejména pokud jde o kritické hodnocení demonstrantů – a nikdo se tomu nedivil. Sami svobodu máme, zas nějak příliš si jí nevážíme – a boj za svobodu v dalekém Hongkongu nás nedojímá.
Prognóza dalšího vývoje Hongkongu po převzetí Čínou byla jednoznačná i v tom, že bylo jasné, že skutečnou demokracii na žádném svém územní, ať jakkoli speciálním, pekingská vláda nikdy nepřipustí. Kdyby Hongkonžané respektovali skutečnost, že jedna země ano, ale dva systémy nikoliv, nemusel pekingský „parlament“ (formální a demokraticky nezvolený) přijímat Zákon o státní bezpečnosti v Hongkongu, platný od 30. června 2020, který je ve formulacích ještě tvrdší než obdobný zákon pro kontinentální Čínu z roku 2015 – ale ve skutečnosti je to jedno: co je na papíře, není v diktaturách to hlavní. Dva zákony, jeden systém.
Trestná je jakákoli kritika čínské vlády a Komunistické strany Číny; za ostřejší kritiku je kriminál na doživotí. Policie může konat domovní prohlídky u kohokoli kdykoli. Ve veřejných knihovnách proběhla čistka od kritických publikací. Internet bude pod kontrolou.
Hongkongský mraveneček definitivně prohrál svůj boj za svobodu s čínským drakem.