Kdy se naposled stalo, aby politickou delegaci vracející se z ciziny spontánně vítali při příletu lidé u letiště? Podobně se dosud vítali jen sportovci. Sportovce totiž lidé vnímají jako představitele národní cti a hrdosti. Podobně určitá část veřejnosti – i já – chápeme cestu předsedy českého Senátu Miloše Vystrčila a jeho delegace do Čínské republiky na Tchaj-wanu.
Miloš Vystrčil mluví o narovnání zad. Ale podobně to berou i Tchajwanci. Nadšení z první takto vysoké a početné státnické návštěvy od doby přijetí pekingské vlády do OSN jako zástupce jednotné Číny bylo veliké a mělo mnoho podob, od udělení vysokého státního vyznamenání in memoriam iniciátorovi cesty, zesnulému předsedovi Senátu Jaroslavu Kuberovi – po vykoupení všech plechovek českého piva v tchajwanských supermarketech…
Teprve když jsem sledoval zpravodajství o celém pětidenním pobytu české delegace na ostrově, uvědomil jsem si, v jaké atmosféře Tchajwanci žijí: ostrov oddělený od čínské pevniny jen třicet kilometrů širokým průlivem je vystaven neustálým provokacím komunistické Číny – a jakkoli je to velmi vyspělá, bohatá a jen v asijských měřítkách malá země, přesto žije v neustálém strachu z možného vojenského útoku, invaze a okupace. (Tchaj-wan má necelých 24 milionů obyvatel na ploše 32 200 kilometrů čtverečních – Česko pro srovnání přes 10 milionů na 78 866 čtverečních kilometrech.) Právě v době Vystrčilovy návštěvy se v tchajwanském tisku řešilo, zda je již rudá Čína vojensky připravena na vylodění na ostrově – a dospělo se k závěru, že zatím ještě ne…
Miloš Vystrčil nejel na Tchaj-wan uzavírat řádné diplomatické styky, nezpochybnil doktrínu „jedné Číny“ – jen jinak, než by si to pekingská vláda přála, definoval rozsah styků, které může jeho země mít s jinou, i když diplomaticky neuznanou zemí… A Čínská lidová republika se nezná vzteky a vyhrožuje. A Evropa i Spojené státy americké nebývale pevně čínské výhrůžky odmítají. Myslím, že není nadsázkou, řekne-li se, že cesta předsedy českého Senátu na Tchaj-wan v něčem změnila svět.