Co už teď, ve druhé vlně pandemie čínského viru, víme, co jsme na jaře nevěděli? Víme, že současná pandemie není srovnatelná s epidemiemi, jaké známe z dějin, z literatury, třeba z Manzoniho Snoubenců, ale i z Camusova Moru, anebo ze života světců; mladí dobrovolníci dnes neumírají, jako zahynul básník Bedřich Bridel při morové ráně roku 1680. Takže: bojíme se méně (i proto, že člověk se pochopitelně bojí méně, když o něco lépe ví, co ho čeká a nečeká).
Včera, 8. října 2020, se nově nakazilo podle oficiálních, „vytestovaných“ čísel celkem 5394 mužů a žen – a to je za jediný den více než kolik činil celkový počet nakažených do 8. dubna, tedy na jarním vrcholu pandemie před pěti měsíci. Přibylo lidí, kteří už se s nemocí covid 19 setkali ve svém okolí nebo sami na sobě, už to není pro velkou část z nás jen vzdálená chiméra – a proto se bojíme víc.
Pokud by nás a naše vyrovnávání s epidemií sledoval někdo ze skutečně bezpečné vzdálenosti, třeba z Marsu, museli bychom mu připadat směšní: nakažených máme mnohem více, ale opatření proti šíření nákazy jsou mírnější, ovšem ti, kdo jsou či se cítí těmito opatřeními dotčeni, naříkají mnohem víc a víc protestují. Ochota přijímat vládní nařízení jako slovo Boží poklesla. Potenciál důvěry, se kterým úřady na začátku pandemie hospodařily, už do značné míry prohospodařily.
A kde je ta švédská slečna, která nás loni tak působivě nutila, abychom méně vyráběli a méně konzumovali a méně cestovali, jelikož jinak zahyneme? Dnes už si nikdo netroufne úplně zavřít hospody, jak se to stalo na jaře (jen se jim postupně zkracuje otevírací doba). A skutečně jako z jiné planety by dnes zapůsobilo, kdyby odboráři nastolili požadavek úplného zastavení výroby v největším strojírenském podniku v zemi, odůvodněný tím, že mají strach z nákazy – a kdyby jim management vyhověl, jak se na jaře stalo. Bojíme se nákazy, ale také, a možná víc, už se bojíme i kolapsu ekonomiky. Koronavirová krize nám mimo jiné ukázala, že jsme průmyslová společnost, jakýsi ekologický návrat do předprůmyslové éry je jenom sen a green deal je do značné míry hra, umožněná právě tím, že hodně vyrábíme... Žít bez moderní výroby a spotřeby už bychom neuměli.
Uvědomili jsme si i to – ale říct to úplně nahlas si ještě netroufáme. Další paradox.