Je středa 14. října 2020. Zatím stále explozivně roste epidemie, se kterou si nikdo, ani národ, ani jeho vláda, neví rady, neboť ruší pro oba, pro národ i vládu, závaznou ideologii blahobytu, nikým a ničím neomezovaného štěstí v ráji na zemi. Někdo popírá samu existenci epidemie, někdo vymýšlí a šíří konspirační teorie, čím absurdnější, tím lepší, někdo se bojí, někdo nebojí – v klidu však není nikdo.

Vláda se v této situaci chová jak netopýr vypuštěný z klece a zmateně naráží do stěn na té i na druhé straně. Co včera platilo, dneska neplatí a zítra platit nebude.

V pondělí 12. října předstoupili představitelé vlády po absurdních pěti hodinách odkladů, kdy národ trnul, co bude – ne s epidemií, ale s protiepidemickými opatřeními – a představili balík opatření: opětné uzavření hospod, dálková výuka i na prvním stupni základních škol, vyklizení studentských kolejí, všude, i v kostelích se smíme scházet nanejvýš v počtu šesti živě přítomných – a tak dále a tak dále.

V úterý 13. října ministr zdravotnictví pronesl vážný a zásadní projev k národu. Vždyť je to celé k smíchu! Ano, situace je vážná, to nikdo rozumný nepopírá, omezení jsou nutná, to jakbysmet nikdo rozumný neodmítá, v různé míře k omezením přikročily všechny vlády, i ta komunistická v Severní Koreji, ačkoli ta oficiálně tvrdí, že v jejich zemi není jediný nebezpečný vir. Ale tady jsme snad v západní Evropě – nebo nejsme? Tak proč to teatrální aranžmá s pozadím osmi stejně vážně stojících postav v černém na schodech mezi travertinem obloženými zdmi? Kdosi napsal, že ministr mluvil jako z krematoria. Proč kromě nutných faktů ještě ty apely a nekonečné fráze? Jsme snad něco jako chovanci zvláštní školy?

Vládo, jste populističtí, jste zbabělí a neschopní – to rovněž nikdo rozumný nepopírá, ale vládnout se musí, aspoň nějaká vláda je nutná, i kdyby byla ještě horší než ta vaše.

Beru vás na vědomí, podřizuji se, jako každý rozumný člověk, vašim nařízením, modlím se za vás i za to, abyste odešli už konečně do propadliště dějin, ale pro pána krále, nechtějte po mně, abych vás bral vážně – anebo nebo vás dokonce obdivoval.