Politické reakce na nález, kterým Ústavní soud zrušil čtyři (čtyři nejhanebnější) paragrafy volebního zákona, byly různé. Andrej Babiš, který představuje naše národní neštěstí, se rozčílil – a jak je jeho zvykem, když mu teče do bot, přešel do osobního útoku; prudkost tohoto útoku myslím i jinak klidného předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského poněkud zaskočila – ale na platnosti soudního verdiktu Babišův vztek nic nezmění. Naštěstí! Výrok Ústavního soudu zavrhl jako „účelový“ i Tomio Okamura, kterému přitom soudní verdikt dal šanci na lepší výsledek, než jaký získal v minulých volbách; to si člověk musí klást otázku, jestli Okamura příliš rychle střílel a nález si prostě jen nepřečetl, nebo zdali je za tím nějaká politická hra, jak se zalíbit Babišovi – protože i s lepším výsledkem ovšem jeho hnutí nemá na samostatnou vládu šanci – a na koalici s demokratickými stranami už teprve ne!
Babiš se rozčílil i nad tím, že rozhodovali ne volení představitelé lidu, nýbrž nevolení soudci. Ovšem jak volení zástupci lidu? Tak, že kdyby současný volební zákon vyjadřoval vůli lidu, Babiš by nemohl být premiérem, protože na to by mu ani se spojenci ČSSD a KSČM jeho volební zisk nestačil. A nevolení soudci ústavního soudu? Než se někdo stane ústavním soudcem, musí projít nesnadnou procedurou schvalování a o jeho funkci rozhodují volení, a to přímo volení senátoři a přímo volený prezident…
Na čem se ale shodli politici i komentátoři odprava doleva, to byla kritika termínu, kdy byl nález Ústavního soudu vyhlášen. (I předseda Rychetský pocítil potřebu hájit soudce zpravodaje, že je to akademik a než rozhodl, měl celý byt zaplněný knihami o volebních systémech; ano, akademik, který, stane-li se ústavním soudcem a nemá nad sebou tíseň jakéhokoli termínu, se může propadnout do studia problému tak, že neví, kdy skončit…)
Ale možná právě tíseň krátkého termínu, i když to nebyl záměr, je možná další dar, který dal Ústavní soud české politické scéně. S velikým zájmem sleduji, jak působí časová tíseň – a nadto tíseň okořeněná nutností shody Senátu a Poslanecké sněmovny, protože ve volební legislativě se dle ústavy nemohou parlamentní komory přehlasovávat. S údivem vidím, jak se po vyhlášení nálezu ihned pustili do práce politici všech stran (snad s výjimkou ANO, které poněd prská); jak dokážou dospívat ke kompromisům, a to rozumným, ne účelovým; jak i obě komory jeví ochotu, vyjít si vstříc; a jak se zcela netypicky ozývají i slova: přáli bychom si toto, ale netrváme na tom…
Člověka napadá rčení o Daliborovi, kterého nouze naučila housti; ovšem tentokrát je to takový Dalibor, který měl housti už dávno! Tak snad jej nouze opravdu donutí, aby svou písničku aspoň teď dohrál do konce!