1.
Vladimir Ijič Uljanov, známý pod přezdívkou Lenin, byl proti tomu, aby se komunisté účastnili práce v buržoazních parlamentech, protože tam uzavírali různé dohody s nekomunistickými politiky – a oslabovalo to jejich revolučnost; nazýval to „parlamentní kreténismus“. Jaký je vyšší stupeň než kretén? Komunistická strana Čech a Moravy má, řečeno s Uljanovem, takovou míru kreténismu, že slovo kreténi už na ni ani nepasuje…
Bolševici dostali od Babiše určitou sumu pozic ve sněmovně i jinde, mnohem větší, než by odpovídalo jejich volebnímu výsledku, a za to vždycky dodali hlasy, kdykoli bylo potřeba. Pro schválení rozpočtu, pro přijetí stavu nouze, pro jednotlivé zákony. Komunisté vždycky jenom učinili nějaké gesto, jako že mají na rozhodování vlády vliv, například zkrátili přijatý stav nouze o několik dní. A Andrej Babiš si na jejich hlasovací servis dokonale a lenošně zvykl – a nesmírně jimi pohrdal. S pravicovou opozicí se vůbec nebavil. Ať navrhovala cokoliv. Nepotřeboval ji.
A pravostředová opozice si na tento stav také zvykla: například mohla hlasovat proti nouzovému stavu, a neptat se, jestli snad nemá přece jen nějaký smysl: věděla, že díky hlasům komunistů stejně bude.

2.
Jenže komunisté propadli trošičku zmatku, když viděli, jak se jim smrskávají preference, a začali chtít víc: jednak s ohledem na své staré voliče, jako sebrat deset miliard z rozpočtu armády, jednak pro získání nových hlasů, jako otevřít ski areály.
Ale Andrej Babiš na jejich požadavky kašlal, jako ostatně vždy. Deset miliard korun přesunul z rozpočtu armády do vládní rozpočtové rezervy, ale hned se vyjádřil, že je po Novém roce armádě zas vrátí – a komunisté mlčeli. Manželství s Babišem nechtěli rozvést, ať už se k nim manžel choval jakkoliv.
Rozhodující roli tu sehráli novináři: tak dlouho komunistům připomínali jejich nedůstojnou roli a ptali se na neplnění jejich požadavků ze strany vlády, až nakonec začali komunisté na plnění svých požadavků trvat. Babiš nejdřív odsouval vrácení miliard armádě, jakkoli to slíbil, pak nakonec pět miliard posunul zpět k armádě a pět podle přání komunistů ne. Ski areály neotevřel.
Jenže tu komunisté práskli do stolu a odmítli podpořit další nouzový stav.

3.
Babiš byl vzpourou komunistů tak zaskočen, že nedělal nic. Vůbec nezačal vyjednávat podporu u jiných stran, čekal. Čekal, jak to hezky vyjádřil brněnský politolog Lubomír Kopeček, „až někdo vyměkne“.
Všem bylo myslím jasné, že byť je stále prodlužovaný nouzový stav z právního hlediska prasárna, v situaci neexistence jakýchkoli plánů na vládnutí v normálním právním rámci, bylo lepší nouzový stav ještě o nějakých čtrnáct dní prodloužit – a vymáčknout z Babiše slib, že bude souhlasit s přijetím rozumné pandemické legislativy.

4.
Na poslední chvíli vyměkla pravicová opozice a hezky Babiše poprosila, aby začal o situaci jednat.
Pozoruhodnou úlohu v té chvíli sehrál Tomio Okamura. I když to předseda ODS Petr Fiala od řečnického pultíku ve sněmovně popřel, myslím, že přece jen byla pravda, co Okamura vynesl z uzavřeného jednání předsedů sněmovních stran: opozice souhlasila s prodloužením nouzového stavu s podmínkou, že pro to budou hlasovat všechny partaje – jako aby nikdo neztratil tvář. A právě to jim Okamura s potěšením zkazil: on bude v každém případě proti nouzovému stavu.
Nakonec tedy, jak známo, Poslanecká sněmovna po sedmihodinové debatě odhlasovala konec nouzového stavu. Co teď?

5.
Jestliže opozice vytýká Babišovi, že se s ní nebaví a nemá připravené žádné alternativní plány, platí to i pro ni.
Člověk by řekl, že rozumní a uvážliví pravicoví politici, když zabrání vyhlášení nouzového stavu, budou mít rozmyšleno, co bude druhý den poté. Jenže nic takového!
Člověk by si myslel, že věc projednají aspoň se svými hejtmany – ale ani to. Zaskočení hejtmani, aspoň teď by to tak vypadá (píšu tuto tyto poznámky v pátek v 16 hodin, to je třeba předeslat, neboť situace se mění po hodinách či po minutách) chtějí požádat vládu, aby opět vyhlásila nouzový stav.
Jak říkávala moje tetička: jedni za osmnáct, druzí bez dvou za dvacet.