„Ježíš Kristus nekandiduje, tak nemám koho volit,“ vysvětloval mi jeden bratr, proč nejde k volbám. Nic ve zlém, bratře, ale proč by měl Pán Ježíš kandidovat? Je snad jeho pravda předmětem hlasování? Za svého pozemského života, který prožil v zemi okupované krutou cizí mocností, se Ježíš politicky ani v nejmenším neangažoval; a právě to, že odmítal stanout v čele nějakého odboje proti římské říši, mu měli někteří jeho současníci za zlé – a jiní, konkrétně farizejové, zase to, že příliš velkým ohlasem svých kázání římskou moc zbytečně provokuje, a ta by mohla přikročit k zásahu proti židovskému náboženství...
Jako bychom nevěřili, že jsme synové Evy vyhnaní z ráje, že zde na zemi nikdy nebudeme mít ideální, stoprocentní poměry, ani politickou stranu, ani partnera pro manželství, ani zaměstnání, ani počasí, ani přírodu, nic…
Ačkoli za první republiky existovala strana v čele s knězem, která se hlásila ke katolické víře, její konkrétní politický program mnohým katolíkům nevyhovoval (a řekl bych, že právem) a volili jiné strany. Církev nikdy neřekla, že katolíci musejí volit katolickou stranu. Protože politika není víra a názory na agrární cla nebo na rozdělení daňové zátěže mohou mít katolíci různé. Ale i politické názory: čeští lidovci vedení knězem Janem Šrámkem velmi silně odmítali autonomii Slovenska, za kterou naopak bojovali slovenští lidovci v čele s knězem Andrejem Hlinkou... A byli tehdy u nás i kněží, kteří tehdy nejen že nevolili Československou stranu lidovou, nýbrž dokonce i kandidovali za jinou stranu, jako například dlouholetý kladenský farář, který zasedal v parlamentu za agrárníky.
To, že mohli v Československu s tolerancí církve kněží přímo kandidovat, byla jedna z výjimek: církev vždy říkala, že kněz do přímého politického boje nemá vstupovat.
To vedlo nakonec k tomu, že za  války byla v Londýně  exilová vláda s knězem Janem Šrámkem jako předsedou, která deklarovala svou pravomoc na celé Československo, a v Bratislavě slovenská vláda a prezident kněz Jozef Tiso, kde se Československo neuznávalo – a mezi oběma kněžími fronta světové války... Každé ráno Šrámek i Tiso odsloužili mši svatou podle stejného misálu, odrecitovali stejný breviář – a pak celý den bojovali jeden proti druhému.
Nakonec to skončilo popravou jednoho z nich.