Dne 7. března udělil prezident České republiky Miloš Zeman velikou řadu státních vyznamenání; většina vyznamenaných osobností si ocenění zaslouží, i když jen málokdo z nich právě z ruky současného držitele českého prezidentského úřadu. Nejprestižnější je Řád bílého lva – vojenský i civilní, s řetězem i nikoli se řetězem. Letos Řád bílého lva převzala herečka magistra (jak zaznělo při udělování) Jiřina Bohdalová a zároveň bylo avizováno, že jej chce Miloš Zeman udělit ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému (bez akademického titulu?), toho času v krytu a uprostřed války…
Nevím, zda mohou mít oba z takového ocenění upřímnou radost. Paní Bohdalová ano, o tom nepochybuji, to je lvice, jak náleží. Ale Volodymir Zelenskyj?
Seznam nositelů nějakého státního vyznamenání představuje často křivé zrcadlo národních dějin – anebo spíš: je zrcadlovým odrazem křivosti národních dějin. A jednu z nejbizarnějších společností představuje sada nositelů nejvyššího českého a předtím československého metálu, Řádu bílého lva: Benito Mussolini (1926 – od T. G. Masaryka), Josif Vissarionovič Stalin (1945 – od Edvarda Beneše); po „Vítězném únoru“ pak kompletní soubor stranických a státních šéfů evropských komunistických zemí, ale nejen evropských – třeba Kim Ir-sen a ovšem Leonid Iljič Brežněv (oba 1973); ale velmi reprezentativní je také sbírka králů s Řádem bílého lva – korunované hlavy vyznamenávala ráda první republika (Jugoslávie, Belgie, Španělsko, Norsko, Švédsko, Egypt) i republika komunistická (například afghánský král a íránský šáh – kteří oba byli krátce na to ve svých zemích svrženi…). Vůbec sbírka krvavých diktátorů, často později odsouzených, popravených či zabitých svými poddanými, je mezi nositeli Řádu bílého lva reprezentativní – aspoň dva příklady: Muammar Kaddáfí (1978) a Mengistu Haile Mariam (1987).
V roce 1990 dostaly Řád bílého lva od Václava Havla čtyři osobnosti: francouzský prezident François Mitterrand, hrdina odboje Vladimír Krajina a exiloví nakladatelé a spisovatelé Josef Škvorecký a Zdena Salivarová. I následující prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman se vcelku snažili věnovat výběru kandidátů pro toto vyznamenání velkou pozornost a navázat na to lepší z časů první republiky. Ale rozbor jejich řádové politiky se vymyká této stručné glose.
Zelenskému i Bohdalové k metálu gratuluji. Jen je škoda, že jsem je nemohli vidět ve Vladislavském sále oba. Jak by jim to asi spolu slušelo?