Dlouho jsem se z něho dnes ráno vzpamatovával: byl to opravdu velmi živý sen. Starý činžovní dům, ve kterém jsem v tom snu bydlel, se pozvolna nakláněl – až se úplně zřítil, i se mnou… Jak daleko je od snu ke skutečnosti?
Už to trvá déle než měsíc, co Ukrajina vzdoruje třídenní vojenské operaci, jejímž cílem bylo ovládnout Kyjev, denacifikovat a demilitarizovat Ukrajinu a postavit narkomana Volodymyra Zelenského před soud. Jak dlouho ještě bude Ukrajina vzdorovat? Jak dlouho ještě potrvá, než Ukrajina donutí kremelské zachránce a spasitele, aby skutečně s vážným úmyslem usedli za jednací stůl a dohodli klid zbraní a našli cestu k míru?
Zatím se bojuje. Bojuje? To je v pojetí ruských generálů: terorizuje se. Jedna věc je snaha o dosažení vojenského vítězství, ovládnutí území, a druhá je snaha povraždit co nejvíce civilistů, zabít co nejvíc obyčejných lidí, pokud nesouhlasí s nadvládou Ruska. Zabíjejí se nejen lidé v krytech a ti, kteří se pohybují po dohodnutých evakuačních koridorech, střílí se i do demonstrantů, kteří ve městech ovládnutých ruskou armádou vítají „osvoboditele“ místo chlebem a solí ukrajinskými vlajkami a skandováním „Jděte domů“.
Takovéto genocidní vedení války si Rusové vyzkoušeli už před lety při konfliktu v Sýrii, ale my jsme si toho nevšímali, nevěnovali jsme tomu pozornost, protože to podle našeho cítění bylo moc daleko – a netýkalo se nás to... Ale proč mluvit v obecném plurálu?! Já jsem měl pocit, že je to kdesi daleko a netýká se mě to. Válka a genocida na Ukrajině už se nás týká všech.