Další a další stupně pekla..

Ve válce je to vždycky tak, že se lidé naučí jména vsí a měst, která by, nebýt války, asi nikdy ani neslyšeli; ale některá jména lidé po válce přece zapomenou, zato jiná – jsou to místa zásadních rozhodnutí, jako třeba Waterloo, si lidstvo pamatuje natrvalo; ale také si pamatujeme místa největších zločinů – jako Ypres, abych zůstal pro příklad v Belgii, kde byl poprvé použit bojový plyn – yperit. Z nedávných zločinů si pamatujeme Srebrenicu v Bosně, kde v červenci 1995 srbské vojsko, za účasti ruských a řeckých dobrovolníků, zmasakrovalo přes osm tisíc muslimských mužůa chlapců. Myslím, a snad se nemýlím, že už nezapomeneme jméno Buča. Ale také doufám, že jméno Buča uslyšíme skloňované ve všech pádech při mezinárodním vyšetřování a v následném procesu s pachateli.

A doufám, že jméno Buča nebude doplněno jmény míst dalších zločinů, které vyjdou najevo, až Ukrajinci vyženou Rusy z dalších okupovaných míst.

Mrtvá těla neozbrojených civilistů ležící na ulici, která však může k pohřbení odnést jen pyrotechnik, protože ruští vojáci pod ně uložili miny, těla často s rukama svázanýma na zády a s ranou v týle. A sklepích nalezená těla se stopami mučení, někde s až k nepoznání znetvořenou tváří, masový hrob u místního kostela svatého Ondřeje – ale podle ruské strany se nic nestalo, je to jen „provokace“ Ukrajinců; vždyť podle slov patriarchy Kirila při bohoslužbě (bohoslužbě?) v armádním kostele v Moskvě jsou Rusové mírumilovný národ, který se jen musí bránit....

Co vede lidi k tak nesmírné krutosti, k tak velikému cynismu? I to je zkušenost z nejrůznějších válek: největší zločiny páchají z pocitu frustrace a marnosti armády, kterým se na bojišti nevede, které prohrávají.

Můžeme aspoň z této zkušenosti odvozovat naději na blížící se mír?