Děsivé události ve válce na Ukrajině, kterých jsme současníky, zmenšily naši toleranci (a lhostejnost) vůči putinovskému chování v naší vlastní zemi. Proto se tak jednoznačného odsouzení dostalo milosti, kterou včera prezident republiky Miloš Zeman udělil svému zaměstnanci, šéfovi Lesní správy Lány Miloši Balákovi – muži, který byl v prvním i odvolacím řízení uznám vinným z korupce („ovlivnění veřejné zakázky“) a dostal tři roky natvrdo.
Z úst vládních politiků zazněla na adresu hlavy státu i velmi ostrá slova: „zneužití úřadu prezidenta“, „znehodnocení práce soudu“, „pohrdání právním státem“, „šmejdství“. Slyšeli jsme srovnání s milostmi Vladimíra Mečiara i přání, aby Zeman co nejdříve opustil úřad prezidenta a „přestal škodit“. Jakož i úvahy o dalším snížení rozpočtu Kanceláře prezidenta, když prostředky této rozpočtové kapitoly evidentně nejsou řádně spravovány. A samozřejmě nebylo možné nepřipomenout Zemanova vyhlášení, že milost bude udělovat jen ze závažných humanitních důvodů.
Shrnul bych reakci na Zemanův překvapivý (ale, jak zaznělo v několika reakcích, vlastně ani ne překvapivý) krok tak, že politikům – a nejen politikům – už prostě došla s Milošem Zemanem a s jeho excesy trpělivost; a to už i politikům za hnutí ANO.
Přitom je podle mého názoru podstatné, že nikdo z kritiků nezpochybnil sám institut prezidentské milosti, který je – jakožto výjimečný akt – velmi potřebný a má v našem právním řádu své místo.
Prezident nemusí milosti nijak zdůvodňovat, přesto si Miloš Zeman v tomto případě zdůvodnění neodpustil. Když si je přeložím do normální řeči, tak prezident, aniž by se pokusil popírat sám zločin korupce, nám všem řekl, že justice Miloše Baláka odsoudila v rozporu s právem, protože ho odsoudila za to, že je spolupracovníkem prezidenta republiky. A to on musel napravit.
Slyšíme to? Sugerování pocitu vlastního ohrožení a nepřátelství celého světa – koho nám to připomíná?