Solidarita spočívá v tom, že něco, co prožívá druhý, beru tak, jako bych to prožíval já. Obrázky tolika ukrajinských měst: nepořádek, trosky, mrtvá těla; nikdy si na to nezvyknu. Jistě, žiju dál, ale pořád je ve mně hrůza z tak velikého lidského utrpení. Už to nejsem já, jako jsem byl před válkou.
Přitom už jsem si zvykl, a to dřív, než válka na Ukrajině vůbec začala.
Úplně stejně se totiž cizí armáda chovala i v Sýrii: i tam byly likvidovány celé čtvrti, i tam byli masově vražděni civilisté, včetně dětí… Jenže Sýrie byla daleko, jenže tam umírali muslimové, souvěrci teroristů, kterých jsem se bál. Válka v Sýrii, třebaže jsem ji sledoval a nad zločiny, které se tam páchaly, jsem se rozčiloval, se mě netýkala. Jakkoli to zní hrozně, je to tak: před válkou v Sýrii (a kdekoli jinde v Asii a Africe, kde zase operovaly jiné armády) jsem se cítil bezpečný – zatímco válka na Ukrajině se mě dotkla osobně. Najednou to byla válka ne někde, nýbrž válka tady, jakoby ve vedlejší čtvrti. Kudy, po jakých vrcholech a nížinách běží hranice lidské solidarity?
A solidarita má i rozměr času: po nějaké době, a to u různých lidí různé, solidarita končí. Po takové době, kdy by se zasekla opravdu hluboko do mého vlastního života.